Orhan Pamuk – Jmenuji se Červená

19.01.2008 – PETR ZAVADIL (LN)

Turecký spisovatel Orhan Pamuk (* 1952), autor sedmi románů, se jako romanopisec představuje českému čtenáři poprvé – a hned svým nejrozsáhlejším a zřejmě nejlepším dílem Jmenuji se Červená.

Vrah cituje Korán: „Bohu náleží východ i západ.“ Hlavní hrdina protestuje: „Jenže Východ je na východě a Západ na západě.“ Tento kratičký rozhovor z dramatické scény v závěru románu Jmenuji se Červená dobře vystihuje ústřední téma dosavadního velkolepého díla tureckého spisovatele Orhana Pamuka. Próza Jmenuji se Červená z roku 1998 má však témat a rovin mnohem více. Právě proto ji lze považovat za jeho dílo nejkomplexnější.

Český čtenář poznal Orhana Pamuka nejprve z médií jako intelektuála stíhaného ve své zemi za výroky o tabuizovaném masakru arménského obyvatelstva z počátku 20. století. V roce 2006 spisovatel získal Nobelovu cenu za literaturu. Krátce poté vyšly v českém překladu jeho esejistické memoáry Istanbul, vzpomínky na město. A až nyní vychází česky poprvé jeho román, tedy žánr, díky němuž se Pamuk stal nejčtenějším tureckým spisovatelem.

Pamukovy romány jsou vesměs tajemné. V Bílé pevnosti, zasazené do 17. století, se benátský zajatec sbližuje se svým tureckým pánem natolik, že si vymění identity. V Černé knize pátrá hlavní hrdina po své zmizelé manželce Rüye a bratru Celalovi – proslulém novinovém sloupkaři. Nakonec pokračuje v Celalově díle tak, že začne psát sloupky místo něj. V Novém životě (brzy jej česky vydá nakladatelství Fra – pozn. autora) hlavního hrdinu zcela pohltí četba jakési záhadné knihy. Někdejší student se vydává na cestu za novým životem po nejzapadlejších koutech asijské části Turecka.

Jmenuji se Červená je svým námětem o něco méně mysteriózní. O to nezvykleji však autor vystavěl strukturu této prózy. Sestává z 59 kapitol, které nemají jednotného vypravěče. Ve vyprávění se střídají hlavní aktéři příběhu, ale nejen oni. Vypravěčem některých kapitol se stávají i motivy z knižních ilustrací (pes, strom, kůň, smrt, ďábel, žena), červená barva, falešná mince, či dokonce mrtvola. Komplikovaná architektura však knize nijak neubírá na čtivosti. Spíše naopak, posiluje ji.

Historický román i detektivka…

Děj se odehrává v Istanbulu na konci 16. století. A tak čtenář může ke knize přistupovat jako ke tradičnímu historickému románu a poučit se o životě v metropoli tehdejší Osmanské říše.

Vypravěčem první kapitoly je mrtvola hozená do studně. Mrtvý býval jedním ze čtyř malířů miniaturistů, kteří tajně ilustrovali pro osmanského sultána knihu. Tajně proto, že ilustrace v ní neměly odpovídat tradičnímu stylu převzatému od starých perských mistrů a náboženským představám o tom, co a jak se podle islámu smí zobrazovat.

Vrahem je nepochybně jeden ze tří kolegů. Proto lze román číst i jako klasickou detektivku. Hlavní hrdina vyslýchá tři malířeminiaturisty, studuje jejich ilustrace a snaží se z jejich práce vypátrat, kdo z nich je vrahem. Společně s ním se o to může pokoušet i čtenář. Vrah totiž vypráví některé kapitoly anonymně, jako „ten, koho budou nazývat vrahem“. Jinde vystupuje pod svou uměleckou přezdívkou, či po tímto jménem vypráví celé kapitoly.

Není však vůbec snadné porovnávat vrahovy názory s výroky a činy malířů Čápa, Olivy a Motýlka. Zvláště pak, když postavy románu často neříkají to, co si myslí, nemyslí si to, co říkají, mění své názory, reagují na dramatický vývoj zápletky…

Jmenuji se Červená je tedy také románem psychologickým. Vedle vyšetřování vraždy se tu svádí boj o lásku krásné Seküre – mimochodem mistrně plasticky vykreslené ženské postavy.

… esej o umění…

Základní dějová linie – vyšetřování vraha mezi miniaturisty – se stále vrací k otázkám západního ilustrátorského stylu, který se do osmanské říše šířil z Benátek. Osobitý rukopis autora, jeho podpis, perspektiva a pokus o věrné zobrazení skutečnosti – zejména u portrétu – představují hlavní rysy západního malířství. A právě tyto rysy příkře odporují islámskému učení a tradičnímu malířství, které Turci převzali od Peršanů.

Podle jejich představ by měli ilustrátoři důsledně dodržovat tradiční postupy, měli by pracovat anonymně a nevytvářet si vlastní individuální styl. Ilustrace nesměly mít perspektivu: předměty a osoby měly být například tak velké, jak to odpovídá jejich významu, „důležitosti v Božím rozumu“. Obrazy měly zobrazovat svět, jak ho vidí Bůh, jak se jeví z minaretu, a nikoli „očima nečistého pouličního psiska“. Západní umělci a jejich napodobitelé pak podle tradicionalistů malují „ováda a mešitu ve stejné velikosti – pod záminkou, že mešita je víc vzadu“. Největším hříchem je portrét: „Bůh je stvořitel, On dává bytí nejsoucímu, On přivádí neživé k životu. Nikdo s ním nesmí soupeřit.“ Podle islámských představ je smrtelným hříchem znázorňovat „tvář smrtelníka takovým způsobem, že u diváka nevzbuzuje dojem malby, nýbrž skutečnosti, a on má pocit, že by před ním měl padnout na zem jako před obrazy v kostele“.

A právě tak – jak by se podle představ islámu a „starých mistrů“ malovat nemělo -vzniká i tajná sultánova kniha, kvůli níž se v románu vraždí. A ve všudypřítomné konfrontaci starého a nového, východního a západního nacházíme zřejmě nejdůležitější interpretační roviny románu.

Můžeme jej tedy číst i jako esej o umění, autorství, roli umělce a intelektuála. A to ne pouze v Istanbulu na konci 16. století. „Nejen kvůli penězům a prospěchu se obětujeme malířství a knihám, ale také kvůli snaze utéct od hlučícího davu, od společnosti. Nicméně na oplátku za tuto vášeň si přejeme, aby titíž lidé, před nimiž utíkáme a schováváme se, naše obrazy vzniklé z vnitřního vnuknutí viděli a ocenili,“ říká jeden z miniaturistů.

… alegorie současného Turecka

Jmenuji se Červená je však rovněž román sociologický. Popisuje dobu, kdy se přinejmenším v Istanbulu a mezi intelektuály střetávaly tradiční představy s expandujícím Západem. Čímž se dostáváme k další rovině: román literárními prostředky popisuje moderní Turecko a celý jeho vývoj po pádu osmanské říše. Jde vlastně o politickou alegorii, aktuální v době vzniku (počátek 90. let), ale i dnes.

„A i kdybychom se třeba upsali ďáblu, … zradili celou minulost a usilovali o styl a osobnost na způsob Franků (turecké označení pro křesťanské Evropany, pozn. autora), ani tak bychom nikdy neuspěli… Umění franckých mistrů je něco, čemu se lze naučit jen v průběhu staletí… Kdyby byla kniha … dokončena a poslána Frankům, benátští mistři malíři by se nad námi pousmáli a jejich úsměvem by se nakazil i benátský dóže, nic víc. Řekli by si, že Osmanci zanevřeli na své osmanství, a už by se nás nebáli,“ říká v závěru románu vrah.

Komplex méněcennosti převlečený do nacionalismu, to je přece dnešní Turecko -země, kde část společnosti, zejména v Istanbulu, Ankaře a dalších velkých městech, žije na „liberálním Západě“ a další část na „islámském Blízkém východě“. Země, kterou se islámská vládnoucí strana snaží začlenit do Evropské unie, ačkoliv voliči této strany z velké části nenávidí Západ a především Spojené státy. Země, v níž se svorně nacionalističtí (čtěte protiislámští) i islamističtí politici snaží umlčet spisovatele, kteří podle nich haní „tureckost“ jen tím, že píší a říkají o svém národě pravdu, anebo přinejmenším to, co si myslí. Jako Orhan Pamuk.

Jak z této pasti ven? Romány nejsou od toho, aby dávaly snadné odpovědi. Pamukovy politické eseje však napovídají, že rozpravy o umění v knize Jmenuji se Červená nepřímo reagují i na otázky dnešního Turecka. Například když jeden z miniaturistů říká: „Iluminátor by neměl být domýšlivý. Namísto aby se trápil Východem a Západem, měl by malovat pouze svým srdcem.“

Orhan Pamuk: Jmenuji se Červená. Přeložil Petr Kučera. Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2007, 504 strany.

Scroll to Top