Vladimir Nabokov – Lolita

29.03.2003 – HANA ULMANOVÁ (MF)

Nabokovův slavný román nestárne, nadále leccos vypovídá o povaze moderního světa.

S perfekcionismem vlastním jejímu tvůrci byla na český trh znovu uvedena Lolita, kdysi tak skandální román rusko-amerického spisovatele Vladimira Nabokova (1899-1977).

Nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka nové vydání graficky sladilo s některými jinými tuzemskými edicemi Nabokovových děl (například Pnin); typografie Vladimíra Nárožníka je střídmá a elegantní. Spisovatel, esejista a překladatel Václav Jamek prohloubil svůj doslov, jenž je vlastně studií. Pavel Dominik revidoval svůj již dříve kongeniální překlad románu, který česky poprvé vyšel v roce 1991 v Odeonu. Revidované vydání Lolity je příležitostí připomenout význam tohoto arcidíla.

Nudná, nudná, nudná!

Vladimir Nabokov si Lolitu – třebaže rukopis dvakrát málem zničil (1950, 1951) – nakonec obzvláště oblíbil. Byl to jeho jediný anglicky napsaný román, který si sám přeložil do ruštiny. Text o vztahu čtyřicátníka a dvanáctileté „nymfičky“ nejprve odmítli čtyři američtí nakladatelé. Ujal se jej francouzský Olympia Press, známý kupříkladu vydáváním děl skandalisty Jeana Geneta i produkce vysloveně pornografické. Na žebříčku bestsellerů se Lolita udržela přes rok. Názory na ni se dramaticky rozcházely. Nadšeného přijetí se jí dostalo například od významného amerického básníka Howarda Nemerova, renomovaného literárního kritika Lionela Trillinga či od britského romanopisce Kingsleyho Amise. Mnohem častější byly ohlasy odmítavé až pobouřené. Ještě dnes stojí za to z některých citovat. E. F. Walbridge v časopise Library Journal poznamenal: „Ačkoli se spisovatel chlubí, že nepoužívá žádná obscénní slova, i bez nich nám až příliš dobře sdělí, co sdělit chce.“ Orville Prescott v The New York Times prohlásil: „Existují dva stejně vážné důvody, proč by Lolitě nikdo neměl věnovat pozornost – zaprvé je nudná, nudná, nudná, okázale, květnatě a snobsky hloupá, a za druhé je odporná.“

Různé reality

Odmítavé reakce vesměs nepochopily, že Lolita – na rozdíl od pornografie – nenabízí únik, nýbrž obnažuje některé alternativní světy. Odpůrci tento text často redukovali na realistický román poukazující na morální dilema, aniž vzali v úvahu rafinovanost autorových vyprávěcích her. Nabokov vždy považoval takzvanou konsenzuální, viditelnou realitu za pochybný koncept, neboť každý z nás má své vlastní představy, jež nazývá realitou. „Skutečnosti se můžeme přibližovat, ale nikdy se jí nepřiblížíme dostatečně, poněvadž sestává z nekonečného řetězce kroků, vrstev vnímání, falešných základů, a je tudíž nedosažitelná,“ řekl v roce 1962 v rozhovoru pro BBC. V souladu s tím nedůvěřoval ani těm literárním formám, které takovou „komunální“ skutečnost zachycují. Ideově ani esteticky nehodlal oslovit žádné skupiny, a už vůbec ne masy – svým dílem hledal svobodu projevu, svobodu myšlení a svobodu uměleckou. Kladl důraz na vnímání osamělého jedince. Pro Nabokova je příznačné, že v roce 1923 do ruštiny přeložil Carrollovu Alenku v říši divů. Zmínit musíme další jeho iniciační mistry. S Joycem Nabokova pojí přesvědčení o všemohoucích vyjadřovacích schopnostech jazyka, s Proustem posedlost individuální lidskou pamětí, s Edgarem Allanem Poem motiv zániku, s Kafkou přízračná kombinace humoru a hrůzy, s Borgesem záliba ve významových labyrintech. A všem je společná potřeba rozložit balzakovský realismus postavený na chronologii, přehledné kauzalitě a na postavách s jasnou identitou.

Krajina úzkosti

U Lolity předurčuje rozdvojení osobnosti a vědomí, i jakýsi zrcadlový svět už jméno protagonisty, vypravěče příběhu. Zvolil si pseudonym Humbert Humbert. V jeho mysli titulní americká puberťačka přerůstá v až transcendentní symbol umění. Humbertova láska k ní se mění v chtíč a ten chtíč pak posléze ve vinu. Obdobnými proměnami prochází i charakter textu – z autobiografie se stává studie jednoho případu a životopis, z deníku zase detektivní příběh o idealizované lásce. A tak dále. Tato nestálost a neuchopitelnost formy podtrhává nestálost pravdy a významu, což lze považovat za klíčové téma Lolity. V Lolitě se odrážejí i vnější rysy Ameriky – od slangu až po dálniční motely. Je to však reflexe subjektivní. Zračí se v ní Humbertova úzkost, která pak krajinu nahlíží jako groteskní prostor zalidněný bizarními bytostmi. Srovnání v tom Lolita snese snad jen s chmurnými vizemi „jižanské dámy“ Flannery O ‚Connorové. Lolita, to jsou memoáry paranoika, jemuž vše dává smysl, avšak je to smysl směšný, hrůzný, zvrácený. A snad právě zde před námi leží klíč k uchopení románu. Je to příběh zoufalého člověka, který se marně pokoušel vést soudržnou existenci, a zároveň je to dílo, jež bravurně staví na hlavu klasický realismus s jeho narativními postupy. Tím obojím Nabokov leccos vypovídá o povaze moderního světa.

Vladimir Nabokov: Lolita. Přeložil Pavel Dominik, doslov napsal Václav Jamek. Paseka, Praha 2003, 384 stran, náklad a cena neuvedeny.