Jonathan Coe – Pár trotlů

27.01.2007 – DANIELA IWASHITA (LN)

Kdyby byla nově přeložená Coeova kniha opoznámkována jako Joyceův Odysseus, zřejmě by v poznámce stálo: Dějiště: Birmingham (škola, továrna, hospoda, obýváky a dětské pokoje). Doba: První polovina 70. let. Umění: Hudba. Barva: hnědá. Symbol: Žlutý balonek.

Technika: Křížovka.

Začneme i skončíme tím nejjednodušším: křížovkou. Jednoho večera roku 1976 birminghamský řidič autobusu Sam Chase a jeho žena Barbara sedí doma. On luští křížovku, zkouší si vybavit, co je to destilát, a když si to ověří ve slovníku, do pěti políček zapíše slovo CHLAST. To mu však pokazí jedenáctku vodorovně, kde předtím správně vyplnil pod „dostihové zvíře“ KŮŇ.

Barbara zase zdánlivě čte ženský časopis. Ve skutečnosti luští skrytý milostný dopis od synova učitele výtvarné výchovy, ve kterém je jedno cizí slovo vedle druhého. Manželé si tedy navzájem říkají „Brouku, prosím tě, podej mi slovník“ a oba řeší něco, co vyřešit neumějí – ale musí. Přitom se míjejí, i když se jim možnost rozhovoru přímo nabízí: Barbara si najde ve slovníku, co znamená slovo nirvána. Ale když se jí Sam vzápětí zeptá: „Co je podle tebe ,stav dokonalé blaženosti‘?“, odpoví Barbara lítostivě: „To teda rozhodně netuším.“

Proč se rozdělil Berlín

Křížovka nebo bloudění při hledání blaženosti jsou dva z mnoha motivů, které charakterizují Coeovu knihu Pár trotlů (originál 2001) a Coeovo psaní obecně: opakovaně se u něj setkáváme se složitou a proměnlivou strukturou, v níž je třeba najít výchozí bod a v níž každý krok může přeskupit i zmást všechny ostatní stopy životní cesty. Ztroskotání je časté.

Ze stále se opakujících momentů míjení, bloudění a mizení někdy vystoupí bod setkání – tak to bylo v Domě spánku (1997, česky 2004). Usilovná snaha o setkání zase může vést k úplnému zabloudění či ztrátě – tak to bylo v Doteku lásky (1989, česky 1999). Každý krok, ale i nerozhodnutost je volba. Protože se Pár trotlů odehrává hlavně mezi středoškoláky a jejich rodiči (notně nezralými) v politicky pohnuté době, stále se něco řeší a volí.

Co však s políčky křížovky, která nelze zaplnit s tím málem, co víme?

Nedostatek jistoty, třeba ve věcech lásky, žene bezradné postavy ke krkolomným způsobům vyjadřování. Například písařka Miriam Newmannová si myslí na ženatého odborářského předáka Billa Andertona a do deníčku si zapisuje svůj sen snadno rozluštitelnou šifrou: „Hrozně moc jsem chtěla, aby mě odrmal a vím, že on to chce taky. Většinu noci jsem strávila představami, jak by mě mohl odrmat a jaké by to bylo…“

Nedostatek znalostí zas vede středoškoláky k průzračně logickým domněnkám, které nepatřičně čerpají z domácích zdrojů: „A proč se vlastně rozdělil Berlín?“ ptal se dál Philip. „To mě vždycky zaráželo.“ – „To nevím… Asi tam někde prostředkem teče řeka, ne? Něco jako Temže…“

Kolektivní versus klubový

U Coeových knih se také opakovaně stává, že ačkoliv se v nich vyskytují výrazné postavy (a navzdory převaze mužů jsou u něj nejvýraznější typy nejednoznačných dívek a žen: zde středoškolská kráska Cicely), nelze určit, kdo je postava hlavní. Coeově metodě vlastně hierarchický princip odporuje. Ačkoliv se asi z dvacítky frekventovaných postav středoškoláků a jejich rodičů nakonec nejsilněji uplatní pohled čtyř spolužáků Benjamina, Philipa, Douga a stále se maskujícího Hardinga, a ačkoliv v závěru výrazně převáží Benjaminův hlas (v kapitole o jediné „dlouhé větě“, údajně inspirované Hrabalovými Tanečními hodinami), skutečným hrdinou knihy jsou všechny postavy naráz, jejich napjatý a proměnlivý vztah, harmonie a disharomonie, přítomnost i nepřítomnost. Jasně se to ukazuje na postavě Miriam, která brzo záhadně zmizí, ale na její absenci další postavy často narážejí, jako by o ni zakopávaly.

Jsou tu ostatně i další metafory vztahů: Turistický kroužek, který pokaždé zabloudí. Nebo zapomenuté birminghamské kanály, tedy spojnice, jejichž síť je hustší než v Benátkách. Anebo hudební skupina, kterou Benjamin a Philip připravují několik let, ale když konečně uspořádají konkurs, přizvaní hudebníci se ihned vzbouří proti jejich hudebnímu vkusu a založí si skupinu vlastní.

Tím se dostáváme k polím, která jsou snadno vyluštitelná, ale člověk se se správnou odpovědí nechce smířit. Tak jako slova patří do vymezených kategorií, lidé patří do ohraničených národů, čtvrtí, tříd, rodin, klubů (slovo klub je v knize klíčové – což signalizoval i původní název knihy The Rotters‘ Club). Překročení hranic je vždy nebezpečné, ovšem setrvání ve vlastních hranicích může ohrozit druhé.

Kritika stranictví, diskriminace včetně rasismu je v Coeových knihách latentně přítomná. Autor v nich však stále mění perspektivu a přitom zjevně cítí potřebu zaujmout jasné stanovisko (jednoznačně se mu příčí nacionalismus a přímo se mu hnusí manipulace mluveným či psaným slovem nebo hudbou). Nehodlá přitom postupovat politicky, být korektní, tendenční a předčasně moudrý (uvědomuje si slabost své pozice – nikdy nebyl v kůži diskriminovaných ani bitých). Výsledkem je nelhostejná, ale stále ještě nejasná směs odporu, nejistot a špatného svědomí. Přitom je i z jiných knih – třeba z Doteku lásky – zřejmé, že se Coe těmito otázkami zabývá soustavně a že jsou pro něj zvlášť naléhavé na mezilidské, ne politické či ideologické úrovni.

Komponista, ne konstruktér

Je-li měřítkem brilantní Dům spánku, pak se Pár trotlů jeví jako kniha o poznání slabší. Už proto, že nemá tak jasné a úzké centrum, jediný dům se všeho všudy čtyřmi obyvateli a s jejich sny, zato je zašpiněna 70. léty, městem, továrnou, demonstracemi, autobusy, hospodou, puberťáky, punkem a politikou. Coe je přitom mnohem suverénnější jako komponista než jako kronikář, jako hudebník než jako malíř, jako tvůrce hlasů než jako portrétista.

Mnohem jasněji dokáže vytvořit atmosféru vylidněné pláže než realisticky zachytit přelidněnou hospodu. Kdyby byla četba románu pojídáním koláče, prvních sto stran Páru trotlů by chutnalo jako drobenka: nápor dobových reálií, postav, mnohosti. Jenže právě zde Coe jen dlouho zaplňuje vodorovná políčka křížovky, která spolu zatím bezprostředně nesouvisejí. Mimořádný požitek ze hry a četby nastává až v okamžiku, kdy se najednou linky začnou samy spojovat ve svislých polích.

Coe totiž není pouhý tvůrce křížovek, je také jejich zaujatý hráč. Obsazení políček se vždy mění, ale stále trvá stejná náročná a důmyslná hra, která má budit dojem pouhé lehké kratochvíle. Vyluštit tajenku neznamená dojít na konec příběhu, ale najít jeho celistvost. Jednou podmínkou téhle hry je být pravdivý (takže spisovatel nesmí přehlížet kolem sebe všudypřítomné popírání celistvosti: rozpadání a neustálé přerušování vazeb), druhou je být přístupný (a k tomu patří i rozhodnutí být populární: například politika a sex není pro Coea tématem, používá je mnohem spíš jako dorozumívací jazyk, metaforu.)

Ač je Coe spisovatel technický, komponista, který ovládá postupy moderní prózy, má proti romanopiscům konstruktérům a kontrolorům velkou přednost: nikdy nekalkuluje s tím, co jeho tah udělá se čtenářem, nemanipuluje jím (pokud jako manipulaci nevnímáme to, když se na konci románu dozvíme, že jsme teprve v jeho polovině: řada věcí se totiž objasní až v pokračování, které se jmenuje Uzavřený kruh, The Closed Circle, 2004, a které se odehrává už za Blairovy éry). Postupuje intuitivně a je pokorný před neplánovanými skutečnostmi. A konečně – před opakováním úspěchu dává přednost riziku, které podstoupil i zde.

Coeova nostalgie a soucit se napořád kříží s humorem. Na konci knihy se proto Benjaminovi splní jedno dávné přání. Ale také se stane něco, co nikdo neprorokoval a nejspíš ani nezamýšlel: řidič autobusu Sam sedí v hospodě a čte si Joyceova Odyssea. A ani k tomu nepotřebuje slovník.

Jonathan Coe: Pár trotlů. Přeložil a doslov napsal Jan Flemr. Vydalo nakladatelství Odeon, Praha 2006. 368 stran.