Arthur Japin: Nádherná vada

30.01.2007 – ONDŘEJ HORÁK (LN)

Jednoho rána se mladý Giacomo Casanova baví se svým bratrem o čtrnáctileté Lucii. Zatímco Francesco ji považuje za dokonalou, Giacomo přece jen vidí jednu nádhernou vadu: „Je moc mladá.“

Ne, román nizozemského autora není příspěvkem do diskuse o snížení hranice zletilosti. Jeho historický příběh se pohybuje spíše na osách rozum-cit a skutečnost-sen. Nádherná vada (2003) slavila – podobně jako další Japinovy romány – velký úspěch u čtenářů.

Arthur Japin (1956), původně herec, opírá většinu svých próz o studium dobových dokumentů. V případě Nádherné vady to byla Casanovova Historie mého života, konkrétně jedna z jejích amsterdamských epizod. Japinův román je tak – jak již Casanovova přítomnost naznačuje – především románem milostným. Románem nenaplněné lásky.

Když se dovzdělám

Giacomo a mladá Lucia se totiž v Pasianu do sebe nakonec zamilují a on jí slíbí, že za rok pro ni přijede a ožení se s ní. Nyní se však musí neodkladně vrátit za povinnostmi do Benátek.

Mezitím se Lucia, dcera tamních služebných, začne díky velkorysosti hraběnky vzdělávat. V těchto pasážích vypravěč odhaluje proměnu vztahu Lucie a jejích rodičů. Vědomosti, které dívka nabyla, se postaví mezi ně a vzájemně je značně odcizí.

Navíc se Luciina náhlá a až obžerná touha po vzdělání stane osudnou i ve vztahu k Giacomovi. Její učitel totiž onemocní neštovicemi. Lucia, která je mu velmi zavázána, o něj pečuje až do posledního dne. Přitom se ovšem také nakazí a po dlouhých týdnech, které útrpně stráví přivázána k posteli, je její tvář poznamenána vadou, kterou za nádhernou rozhodně už označit nelze.

Máme jen jiná jména

Právě zde se začíná odvíjet příběh zoufalého míjení, zcyničtění tváří v tvář praktickému světu a také opětovného shledání po letech v Amsterdamu. Arthur Japin tak ukazuje Casanovovu erotickou přelétavost jako důsledek prvotního zklamání. Po návratu do Pasiana tam totiž Lucii už nezastihl. Dívka se rozhodla pro tu „lepší“ ze dvou špatných možností.

Především Luciiny další osudy sledujeme v následujících kapitolách románu. Kvůli svému vzhledu má problémy s nalezením obživy, i když několikrát se na ni přece jen usměje i štěstí. Přes Itálii a Paříž nakonec doputuje až do Amsterdamu, kde se ocitá na dně – níž už to skutečně nejde. Začne se živit jako prostitutka a skončí v tamním vězení, takzvaném špinhausu – donucovací přádelně, kde jsou vězeňkyně naháněny na ochoz, aby si tak diváci mohli zanadávat, případně po nich něčím mrštit.

Poté se však Lucii začne vést lépe – je jakousi luxusní společnicí s tajemně zakrytou tváří a s novým jménem Galathée de Pompignac. Tak ji také pozná francouzský rytíř de Seingalt. Jméno si může každý měnit libovolně, notabene když začne žít v novém prostředí.

K nošení masky Lucii inspiroval benátský obyčej. Román nicméně naznačuje, že tamní masky nebyly žádnou rozpustilostí, ale snahou se skrýt, vystoupit ze společenské role. Nádherná vada rovněž nabourává tradovaný obraz Nizozemska jako země tolerantní k jakékoliv národnosti a rase, a to již v době 18. století.

To vše však Arthur Japin vypráví někdy až natolik lehce, že to budí rozpaky. Jeho kniha se tak ocitá blízko takzvané literatuře pro ženy. A to nikoliv samotným tématem milostného vztahu, ale právě způsobem vyprávění. To je totiž zahlcováno a zároveň rozřeďováno různými úvahovými pasážemi. Autor preferuje vědění před viděním a to se obrací proti intenzitě románového textu. Tento fakt ovšem nijak nevylučuje, že si Nádherná vada nemůže také v českém prostředí najít spokojené čtenáře.

Arthura Japina ani jinak rozhodně ještě zdaleka nelze házet přes palubu. Velmi atraktivně totiž vyhlížejí jeho další knihy: román o černošských dvojčatech-princích Černý s bílým srdcem, autobiografický Sen lva o milostném trojúhelníku, kde se kromě autora a spisovatelky Rosity Steenbeek ocitl taktéž věhlasný italský režisér Federico Fellini, či Velký svět o cirkusové komunitě liliputů. Nizozemský prozaik, který napsal také mnoho filmových scénářů, je typem autora, který příběhy spíše potkává, než že by je prožíval. To „až“ při psaní.

Arthur Japin: Nádherná vada. Přeložila Olga Krijtová Paseka, Praha 2006, 240 stran.