Václav Pankovčín – Tři ženy pod ořechem

9.1.12007 – ONDŘEJ HORÁK (LN)

Překladatel Tomáš Weiss vloni v eseji publikovaném v Orientaci LN napsal: „Původní slovenská literatura nemá takovou sílu, aby si v Česku zjednala přirozený zájem a respekt.“ Tento názor jako by podpořila i před časem vydaná čítanka současné slovenské prózy 14 ostrých a naposledy také překlad druhé prózy autorky bestselleru Kniha o cintoríně Daniely Kapitáňové s názvem Ať to zůstane v rodině.

Nyní však přichází výjimka potvrzující toto „pravidlo“. Je jí útlá kniha již zesnulého Václava Pankovčína (1968-1999). Jeho povídka Dnes se ti nezdám ostatně byla nejpozoruhodnější již ve zmíněných 14 ostrých.

Rodák z východoslovenské vesnice Papín debutoval v roce 1992 knihou pro děti Mamut v chladničke (1992), následovaly povídkové soubory Asi som neprišiel len tak (1992), Marakéš (1994) a Bude to pekný pohreb (1997) a romány Polárny motýľ (1997), K-85 (príbeh o prerušenej mravčej ceste) (1998) a nedokončený Linares.

A pak vozili Židy do Německa

Mezitím vyšla také novela Tri ženy pod orechom (1996), odehrávající se v Marakéši. Tato vesnice názvem připomínající marockou Marrakéš byla jakousi Pankovčínovou obdobou Maconda z děl kolumbijského nositele Nobelovy ceny Gabriela Garcíi Márqueze.

Tři ženy pod ořechem přinášejí příběh tří generací jedné rodiny: stařenky Marimky Grabovské, její dcery Ilony Kotáskové a nejmladší Martušky. První dvě zůstanou pouze s dcerami, bez mužů a navíc nepracují – žijí z důchodu, invalidního důchodu a také z alimentů. Ani Marimka, ani Ilona nenechají své dcery studovat. Martuška je vůbec vychovávána k tomu, aby byla naprosté budižkničemu – tedy viděno z praktického úhlu pohledu. Matka s babičkou ji tak ovšem chtějí uchránit od okolního světa, od toho, co potkalo je.

Hrdinky vidí procházet vesnicí Věčného Žida i anděla, účinně prosí nebesa, aby potrestala sousedy na dětech za jejich lakotnost, či sedí na lavičce pod ořechem a čekají na konec světa. Jejich osudy však také ovlivňují události 20. století. Židovský obchodník nejprve Marimku přinutí být mu po vůli, a když otěhotní, propustí ji ze služby: „A pak vozili Židy do Německa. Šla se tam podívat. Nakládali je do náklaďáků. Byl mezi nimi i Max Hausner. Vzpomněla si, jak klečela u řeky a proklínala ho.“

Nutným doplňkem je malý slovenský člověk, hamižný obchodník – postupně také gardista, partyzán a kolektivizátor – Lodojdamba. Jak lapidárně a přesně dokázal Václav Pankovčín vystihnout poválečnou atmosféru: „Po válce byl jiný svět. Po válce byl svět. Jiný. I vzduch byl jiný. I myšlenky.“ Pro Václava Pankovčína tak „úkrok“ do fiktivní vesnice neznamenal vyhýbání se nepříjemným tématům. Jeho mytický svět se rozhodně nerovná svět idylický. Autor nám o Marakéši a tedy o střední Evropě nic nezastírá, jen na ni pohlíží zvláštní optikou. Právě tento způsob však má vedle osobních svědectví největší výpovědní hodnotu. Poetické Tři ženy pod ořechem by tak snad mohly obstát i jako pověstná zpráva budoucím o tom, jak se tu kdysi žilo. Přestože by asi bylo složité rozšifrovat, co znamená „JZD SNP Marakéš“.

Se slovenskou literaturou to tedy rozhodně není dobré úplně vzdávat. A nejen v případě Václava Pankovčína by snad ani nebylo třeba překladů, postačila by lepší dostupnost slovenských originálů v českých knihkupectvích.

Václav Pankovčín: Tři ženy pod ořechem. Přeložil Tomáš Weiss Kalich, Praha 2006, 84 stran.

Scroll to Top