Ivan Martin Jirous – Magorovy dopisy

02.09.2006 – DANIELA IWASHITA (LN)

Po souboru článků a esejů Magorův zápisník (1997) a básní Magorova summa (1998) Torst vypravil další objemný svazek Magorovy dopisy.

Nejslavnější vězeňská scéna v českém písemnictví se odehrává ve druhém zpěvu Máje. V noci, tichu a tmě, kterou chvílemi prosvítá měsíc, paprsky hvězd a vzpomínka na milou, šeptá odsouzenec svou samomluvu. Jediný, kdo naslouchá, je strážce s lampou, jenž však slyšené „nikdy nezjeví“. Jediné, co slyší vězeň, je vítr a pak ticho a kapky vody.

Hluboké ticho – Z mokrých stěn
kapka za kapkou splyne,
a jejich pádu dutý hlas
dalekou kobkou rozložen,
jako by noční měřil čas
zní – hyne – zní a hyne –
zní – hyne – zní a hyne zas.

Kapky kondenzovaného času střídané zámlkami udávají rytmus i souboru Magorových dopisů. Básník Ivan Martin Jirous, kterého česká justice z ideologických důvodů odsoudila pětkrát celkem na osm let, tyto dopisy posílal z vězení dvěma ženám: Daně Němcové (1. pobyt 1973-1974 Ruzyně, Pankrác, Nové Sedlo) a výtvarnici Julianě Jirousové (2. pobyt 1976-1977 Pankrác, Mírov; 3. pobyt 1977-1979 Ruzyně, Pankrác, Stráž pod Ralskem, Ostrov nad Ohří; 4. pobyt 1981-1985 Litoměřice, Ostrov nad Ohří, Valdice; z 5. pobytu 1988-1989 se dopisy s výjimkou jednoho nedochovaly). Před čtvrtým pobytem se narodily další dvě adresátky, dcery Františka a Marta.

Tempo dopisování bylo dáno zvnějšku rozsudkem. Z vyšetřovací vazby a první nápravné skupiny bylo dovoleno psát jednou týdně, z druhé jednou za dva týdny, ze třetí jednou za tři týdny. To se lze dočíst v komentáři knihy, který v duchu předchozích pečlivých svazků dokumentuje okolnosti zatčení, zasazuje dopisy do literárního i nejbližšího kulturního kontextu undergroundu i souvislostí rodinných. Toto ediční pojetí akcentuje Jirousovo dílo jako dokument i monument. Nás však budou Magorovy dopisy zajímat jako báseň postupně vymezující minimum, jež člověk potřebuje k životu.

Angorskej králík a ping-pong

Zpočátku je rytmus dopisů poměrně svižný a tón vyrovnaný, místy až bujarý. Sám pisatel mluví o „poklidné sveřeposti“, i když s blížícím se návratem varuje i před svou vzteklostí: „Moje zavilost je pěstěná jak angorskej králík, tak pozor.“

Na počátku si čas sám účelně organizuje. Leitmotivem prvního oddílu je vedle četby pilné studium angličtiny. Při druhém pobytu si přibírá latinu, v angličtině si vytyčuje další mety (10. 7. 1977 píše, že by měl ovládat 4700 slov či slovních spojení a ještě 1000 jich chce zvládnout – takže čas mu „ubíhá příliš rychle“), jednou se dokonce frajersky těší na další zavření, „abych si důkladně zopakoval němčinu“. Hraje ping-pong („Můj styl hry tady budí všeobecný údiv“), průběžně sleduje manželčino malování (sám říká „šnekování“ – opět narážka na tempo) obrazu svaté Starosty, čte Rudé právo i Dikobraz a glosuje čas.

Únor 1977: „Nemohu dělat nic jiného než tady sedět jako zajíček v jamce a navlékat dny jako korálky.“ Březen: „Kupodivu ubíhání času nezávisí nikterak na délce měsíce, to nedochůdče únor se vleklo nesrovnatelně hůř.“ Červenec: „Doufám, že pozoruješ, jak potěšitelně ubývá července, připadá mi ten zbytek času jako takovej velkej sendvič – srpen uprostřed obloženej vokousaným červencem a zářím, my dva jsme jako myši, co ho vokusujou.“

A posílá ženě pusinky po mracích „jako ten vězeň v Máji, ačkoliv on posílal jen pozdravy“.

Jak je důležité míti adresátku

Jak se ale pobyty ve vězení prodlužují a jejich režim přituhuje, rytmus se zpomaluje a dopisy se zahušťují a těžknou, ačkoliv patosu pisatel soustavně vzdoruje nadlehčováním své situace i sekýrováním adresátky.

Vězení je v závěru podáno už jen náznakově. Vězeň na rozdíl od toho Máchova není o samotě, samota je pro něj nedostupná a žádoucí. Slyšené zvuky jsou zvuky rušivé: řeči spoluvězňů, rádio – které často přeruší psaní, znemožní těsnou fyzickou přítomností rozhovor na dálku. Jediný, komu pisatel dovolí, aby rozčeřil jeho klid, popudil ho nebo rozesmál, jsou adresátky. Na tlak zblízka navenek nereaguje, jako by ho vydýchával ve vnucených třítýdenních pauzách.

Samotu znemožňuje i kontrola. Ztichlým, ale přítomným strážcem-posluchačem je v Magorových dopisech čtenář, kterému dopisy určeny nejsou – v první řadě vězeňský cenzor, dbající více či méně důsledně na to, aby se v dopisech neobjevovaly zprávy o vězňově práci, spoluvězních, v nejtvrdší etapě (Valdice) dokonce ani verše.

Zdrojem světla Magorových dopisů nejsou měsíc a hvězdy, ale žena a děti, přirovnávané nejednou ke slunci. Dopisům čtvrtého oddílu zcela dominuje jejich aktivita a jejich podněty. Vytrhují ho z reality, ve které žije. Právě v této nejzazší nouzi se jasně vyloupne jádro Jirousovy poezie: totální zaměření na konkrétního adresáta nebo adresátku, které nachází přirozený výraz v oslovení jménem nebo v modlitbě, ve druhé slovesné osobě, a pokud jde o prózu, ve formě dopisu.

Mysterium času

Na konci knihy už na čtenáře nedopadají kapky času, ale balvany.

Zpočátku byla dotekem a kódem dopisů společná minulost. Ta se postupně vytrácí a k řeči se čím dál víc dostává přítomnost -ne vyvolaná, ale přicházející. Dění v přírodě, zahlédnuté či zaslechnuté jen ve fragmentech, nabývá na významu: kvetoucí hloh a divizna (v jedné básni z vězení jsou verše „Andělé, hlohy, divizny / zachraňují mne a pak sny“, v jiné „Málo je líbezný / svět tady v předpeklí / už i ty divizny / na dvoře odkvetly“), vonící seno, hnízdící ptáci (hlavně vlaštovky – protějšek Máchovy hrdličky, reminiscence na Reynka) jsou metronomem dlouhého času, který se už měří na léta. Představují zároveň znamení návratu i to minimum svobodného života, které vězeň ze svého místa může vnímat společně s těmi, kterým píše.

Intenzita i tenze dopisů z Valdic spočívá i v tom, že nemohou navázat na společně prožitou zkušenost s vyrůstajícími dětmi, a proto ji musejí od základu vytvořit. Pisatel nejdřív podnikne prostřednictvím manželky jakýsi ženijní průzkum: jak to u nich doma vlastně vypadá, jak je zařízena koupelna, na jaký humor děti už reagují – a na tomto základě jim píše básně, pohádky, pozdravy. Tak postupně roste i kniha Magor dětem. Právě zde pisatel vystupuje na vrchol své hory času, na níž se setkává s adresátkami v čase společném.

Zdrojem tíhy závěrečných listů je i čas budoucí. Vězeň v Máji odchází do ještě temnější noci, pisatel Magorových dopisů končí větou: „Přijedu za světla.“ Budoucnost je už prosněná. Vědomí pisatele registruje i zlověstná znamení – vedle společně zdolané hory času je tu i propast času rozděleného, krusta komunikačních obranných mechanismů (zabydlil se v psaní, mluvení mu ve vězení sloužilo jako zeď) i vlastní výbušný potenciál („papiňák mých zuřivostí“).

Pravdou Magorových dopisů je společný čas. A ten pro svou křehkost potřebuje trvalou ochranou slova – básně nebo pohádky. Třeba té, kterou napsal Ivan Martin Jirous své ženě z Valdic v roce 1985: „A budeme v lásce žít a umřeme v jeden a týž den. To je taky pohádka, pro tebe.“

Magorův Máj

Dopisy z Valdic končí na začátku máje roku 1985. I když forma a témata dopisu z vězení byly limitovány tolika zákazy, Jirousovu vnitřní formu: oslovení a vnitřní téma: čas to neporušilo, naopak zvýraznilo.

Téma niterného času se objevuje i v posledním odstavci posledního dopisu: „Spíš asi strach z toho, co bude venku, nemám. Přišel jsem na to, že nejdůležitější je najít rytmus vlastního života, a neměřit ho životem okolí. To bych pořád něco doháněl, a to nechci.“

Ani princip oslovení už z Jirousovy poezie nevymizí: například báseň Vlastovi Třešňákovi z ponávratové sbírky Magorův Jeruzalém (1986-1987) končí máchovským oslovením. Jirous však do něj přizval ještě jednu nejjasnější a jednu nejtemnější tvář jediného lidského života: „Hynku! / Jekylle / Viléme! / Hyde! / Jarmilo!“

Ivan M. Jirous: Magorovy dopisy. Edice a komentář Andrej Stankovič a Zuzana Jürgensová. Vydalo nakladatelství Torst, Praha 2006. 528 stran.

Scroll to Top