Irena Dousková – Oněgin byl Rusák

15.04.2006 – JOSEF CHUCHMA (MF)

Pražská spisovatelka Irena Dousková se v románu Oněgin byl Rusák pokusila volně navázat na svoji zatím nejúspěšnější knihu, prózu z roku 1998 Hrdý Budžes.

Novinka Ireny Douskové je prvním titulem brněnského nakladatelství Druhé město, jemuž vtiskl život Martin Pluháček, jenž vloni uzavřel existenci firmy Petrov. Formátem a grafikou jde v úvodním titulu Druhého města o převlečený Petrov. Nakladatelství není periodikum s nutností držet si rozpoznávací znaky, nýbrž samostatná kulturní kapitola, jež by měla mít originální tvář. Absolutně Pluháčkovi nevytýkám, že se rozhodl zredukovat nakladatelskou produkci a chce méně vydělaných peněz rozpouštět v prodělečných titulech (prodejna Levných knih v centru Brna nyní za směšné peníze rozprodává některé z nich, například básnické svazky). Ale vytýkám mu, že Druhé město otevřel evidentně „petrovsky“, bez vizuálního nápadu.

Typické, příliš typické

Helena Součková v „Oněginovi“ již není – jako v Hrdém Budžesovi -přitloustlou a vysmívanou žákyní obecné školy ve fiktivním městě Ničíně, nýbrž studentkou pražského gymnázia Nad Štolou. Píše se první polovina 80. let, normalizace už dávno prolezla společností, což Helena, jež vyspěla do vnadně urostlé gymnazistky, vnímá ještě intenzivněji než kluky (v lásce se jí moc nevede). Děj plyne bez dramatických vzruchů, jedna epizoda ze studentského života je přilepena na druhou, až se vyprávění dopraví k maturitě a k přirozenému rozklížení středoškolských vztahů. V samém konci románu Dousková začne neorganicky, v rozporu s pozvolností předchozích více než dvou stovek stran, jednotlivé osudy urychleně „zavírat“, odškrtává si jednu figuru za druhou.

Titul knihy vtipně vystihuje dobovou averzi vůči všemu ruskému, fakticky sovětskému. Dousková vskutku není ze spisovatelů, kteří uhýbají před dějinami. Její už tradiční, i zde projevený problém tkví v tom, že s historickými reáliemi zachází až kulisovitě, že typičnost scén je doslovná. Nevyhnula se tomu ani v Hrdém Budžesovi, avšak v něm nadbytečnou názornost popisu husákovské normalizace kompenzovala spontánním, mile zmateným, přitom bystrým vyprávěním žákyně Helenky. Naproti tomu gymnazistka Helena je protirežimně nabroušená teenagerka, která hovorově uvolněnou češtinou často moralistně komentuje normalizační skutečnosti. To koneckonců patří ke středoškolskému věku. Háček je v tom, že nejednou Heleniny politickoobčanské soudy působí jako „dodatečné“ – není zřejmé, v jakém svém věku na gymnaziální éru vzpomíná a její názorová vyhraněnost se zdá být poučena tím, jak to pak dopadlo.

S logikou se autorka někdy netrápí. Jeden příklad: ačkoliv vypravěčka a její spříznění spolužáci sortýrují vrstevníky podle toho, jestli poslouchají Hložka s Kotvaldem či Vondráčkovou, anebo něco opravdovějšího, nebrání to Heleně ve větě: „Měli tam s sebou ňáký lahváče a taky kazeťák, ze kterého na plný pecky vyřvávala taková příšerná disko píseň, že nějakej imbecil chce žít krásně a nonstop.“ Že by Helena neznala Michala Davida!? To ať vypráví babičce… A jsme-li u hudby, tak ještě jedna nedotaženost. Některé z celkem dvaceti kapitol románu jsou nazvány verši z erbovních dobových písní, kupříkladu Strýček byl legionář (Mišík), Sedí, pije, cigarety kouří (Hudba Praha), Pravda je omamná květina (Vladimír Merta). Ale Douskovou písňové odkazy pouze napadly, princip už nedotáhla třeba tak, že by k této kulturní souvislosti odkázala v názvech všech kapitol a s těmito motivy uvnitř kapitol pracovala. To by nemuselo být marné už proto, že hudba tenkrát silně prostupovala životy mladých lidí a byla náhražkou politiky a přímých protestních akcí.

Talent a doba

Irena Dousková patří k českým spisovatelům dnes již střední generace, kteří se vracejí do normalizační éry a usilují o postižení a vystižení toho, co je formovalo. A také se ptají generace svých rodičů: Jak jste mohli? Co to s vámi udělali? A jak jste potom vy deformovali nás? Vážné otázky! Dousková se na ně snaží odpovědět nebo přinejmenším ilustrovat tuhle nedávnou minulost nekomplikovaným, odlehčeným, čtenářsky vstřícným psaním. To vůbec nemusí znamenat povrchnost a zábavu. Ale jako by se normalizace v „Oněginovi“ neblaze podepsala i na Douskové coby autorce: historie je zde natolik neodbytná, že postavy jsou zúženy na lodičky proplouvající mezi dějinnými proudy, mezi betonovými nástrahami doby. Můžeme tomu říkat i nedostatek občanského, potažmo autorského sebevědomí – někdejší frustrace reálné studentky Ireny se podepsaly i na obrazu románové Heleny.

Ale doživotní frustrace husákismem je pro Irenu Douskovou zároveň spisovatelským požehnáním. Ta ji jako autorku do značné míry udělala, a jestliže víc z ní nedobude, není to už věc dějin, nýbrž míry autorského talentu, jenž bývá veskrze apolitický, totiž vrozený.

Irena Dousková: Oněgin byl Rusák. Ilustrace Lucie Lomová. Vydalo Druhé město, Brno 2006, 260 stran, náklad neuveden, doporučená cena 220 korun

Scroll to Top