Urs Widmer – Milenec mé matky

2. ledna 2007 – ONDŘEJ HORÁK (LN)

Švýcarský autor Urs Widmer se v České republice poprvé představuje jako prozaik překladem útlé knihy Milenec mé matky.

S divadelní hrou Top Dogs zde slavil Švýcar Urs Widmer (1938) úspěch již před časem. Drama o psychoterapii pro propuštěné top manažery v českém překladu poprvé uvedlo HaDivadlo. Nyní můžeme od tohoto autora, majícího na kontě bohaté dílo a také řadu literárních cen, číst rovněž jednu z jeho próz – Milenec mé matky (2000).

Ve Švýcarsku slavila tato útlá, velmi koncentrovaná próza velký úspěch. Sehrál v tom patrně nemalou roli také fakt, že v onom milenci vypravěčovy matky, Edwinovi, byl rozpoznán dirigent Paul Sacher (1906-1999), který mimo jiné poskytl Bohuslavu Martinů azyl v Liestalu, kde skladatel v roce 1959 zemřel.

V hodině smrti jako rybička

Impulz k této podrobné rekonstrukci nešťastného vztahu přichází ve chvíli, kdy oba hlavní aktéři už nejsou mezi živými. Vypravěčova matka zemřela již před časem, nyní skonal také věhlasný dirigent, což se dozvíme hned v úvodu: „Dnes zemřel milenec mé matky. Byl strašlivě starý a ještě v hodině smrti jako rybička.“

Edwin se z chudého chlapce vypracoval v uznávaného dirigenta, který sestavil Orchestr mladých (Sacher založil ve dvaceti letech Basler Kammerorchester). Došel k tomu přitom vylučovací metodou – ani v komponování, ani ve hře na klavír totiž nijak nevynikal.

Vypravěčova matka naopak pocházela z bohaté rodiny. Její otec se však k bohatství těžce vypracoval, a tak byl ke své dceři velmi přísný. Tichou dívku, která byla svéhlavá, manželům ani nikdo nechtěl pohlídat, když se hodlali třeba vydat na cestu do Milána: „Nikdo tě nechce! Nikdo! Kvůli těm tvým móresům! Kliď se do pokoje! Ať už tě nevidím!“

Životy těchto dvou mladých lidí pobývajících v Basileji (tedy v rodišti Paula Sachera i Urse Widmera) se pochopitelně zkříží. Nejprve se však zdá, že mladík, který chodí na koncerty až během přestávky, kdy už nemusí platit, nemůže dívku ze zámožné rodiny ničím zaujmout: „Ten by se byl tenkrát neodvážil matku oslovit. A i kdyby to byl udělal, sjela by ho pohledem a hned v tu chvíli by na něj zapomněla. Tehdy. – Občas ho pozorovala z balkonu, jak po přestávce hledá volné místo v přízemí, takový ošumělý mladík, bezradný a cílevědomý. Dál už na něj nemyslela.“

Se vzestupem Orchestru mladých se ovšem k sobě Edwin s Clarou přibližovali. On ji požádal, zda by nechtěla být tajemnicí orchestru. Clara se této funkce ujala se vší horlivostí, později se s Edwinem líbali a nakonec se z nich stali milenci, přesněji řečeno on ji navštěvoval, aby ulevil sexuálnímu přetlaku. Edwinova přezíravost vůči Claře se stupňovala – když mu oznámila, že je těhotná, jediným řešením je pro něj potrat. Toto opovržení Clarou vyvrcholilo, když se Edwin oženil s dcerou majitele továrny.

Zatímco Edwin během války ukázal, že vedle dirigentského má i talent obchodní a dokázal rozšířit zisky rodinného jmění díky válečným zakázkám, Clara se potácela na dně. Skončila v psychiatrické léčebně a po návratu strávila válku v „hospodářské mánii“: „Hitler napadl Rusko a matka sázela cibuli. Hitler obléhal Moskvu. Matka tahala řípu. Rommelovy tanky proháněly Montgomeryho tanky po Sahaře. Matka stála v kouři ohně, který skoncoval se starými větvemi. Hitler dorazil k Donu. Matka mezi vysokými kukuřičnými stvoly. Stalingrad!“

Nevětrané bezpečí Švýcarska

Název prózy naznačuje, že v jejím středu bude stát Edwin, jenže on je pouze hybatelem, hlavní postavou se stává Clara. Sám autor připustil, že k sepsání tohoto textu přistoupil nejen proto, že se jej příběh dotýkal, ale i pro jeho atraktivnost. Samotný vypravěč jej těsně před koncem rovněž výborně charakterizuje: „Tento příběh vášně, umanuté vášně. Toto rekviem. Toto smeknutí před životem, který byl těžko k žití.“

V případě Milence mé matky se ovšem nejedná pouze o epizodu hodnou vyprávění. Próza velmi umně načrtává dvacáté století v Evropě, je zde cítit rovněž švýcarské ovzduší – nevětrané bezpečí. A tak citaci o tom, jak se Clara otáčí na svém hospodářství, zatímco jinde zuří válka, můžeme vnímat nejen jako obraz její zaťaté pracovitosti, či prolínání běžného života s velkými dějinami, ale taktéž jako odkaz k faktu, že Švýcarsko se oběma světovým válkám díky své neutralitě vyhnulo.

V příběhu zkrachovaného Clařina rodu a Edwinova vzestupu lze pak také zahlédnout, že druhá světová válka potvrdila konec starého světa a pomohla se vyhoupnout do sedla mnoha jiným.

A jak nahlédnout samotný „příběh umanuté vášně“? Že k velkým umělcům patří sobecké až asociální chování? Jako Edwinovu pomstu za to, že na něj Clara „dál už nemyslela“, když byl ještě chudý? A jednalo se opravdu o umanutou vášeň, či o to, že se Clara nemohla přenést přes skutečnost, že nezískala trvalou přízeň úspěšného muže? Anebo zkrátka jde jen o další příběh zoufalého míjení? Celou řadu otázek vyvolává tato rozsahem nevelká Widmerova próza, která na čtenáře nemá potřebu pokřikovat ve stylu perníkáře na jarmarku, jen tiše vypráví o podstatných věcech – způsob dnes ne tak obvyklý.

Urs Widmer: Milenec mé matky. Přeložila Michaela Jacobsenová Paseka, Praha 2006, 104 stran.