Jonathan Safran Foer – Příliš nahlas a k nevíře blízko

JAN DĚKANOVSKÝ – 20.12.2006 (LN)

Druhý román amerického autora Jonathana Safrana Foera s názvem Příšerně nahlas a k nevíře blízko vydalo v českém překladu nakladatelství BB art.

Vydání druhé knihy bývá pro většinu autorů prubířským kamenem a často končí zklamáním. Mladý americký prozaik Jonathan Safran Foer (1977) měl pozici o to těžší, že jeho románový debut Naprosto osvětleno (2002, česky 2005) vzbudil velkou pozornost. Kniha o pátrání autorova alter ega na Ukrajině po osudech židovských předků využila téma, které je pro americké čtenáře dostatečně atraktivní. Vzniklo rovněž její filmové zpracování, v hlavní roli si zahrál Elijah Wood.

Foer ale dokázal v promluvách ukrajinského průvodce Alexe také brilantně využít kontrastu mezi komickou dikcí jeho nedokonalé angličtiny a tragickým směřováním jím vyprávěného příběhu. Vydání druhého románu s názvem Příšerně nahlas a k nevíře blízko (2005) provázelo tedy značné očekávání a jak se ukázalo, Jonathan Safran Foer se zařadil mezi nemnohé autory, kteří je dokázali bezezbytku naplnit. Román nyní tedy vychází opět ve výborném českém překladu Richarda Podaného.

Od Hirošimy po 11. září

Události 11. září 2001 představují téma, jehož důležitost a naléhavost si s vyvražďováním Židů nacisty nezadá. Útok na newyorská dvojčata se ale rovněž stal událostí, jejíž podobu v globálním povědomí určila a zformovala média. V záplavě mediálního kýče a patetických sloganů se ztrácí tragičnost jednotlivých lidských osudů. Americký prozaik se ve své nové knize k těmto osudům vrací.

Hrdinou jeho knihy se stal devítiletý Oskar Schell, jenž sám sebe označuje mimo jiné za frankofila, vynálezce, vegana či origamistu. Oskar je bystré, podnikavé a podivně přemoudřelé dítě, které si rádo zaškrtává chyby v novinových článcích a ze všech knih má nejraději Stručnou historii času Stephena Hawkinga. Slavnému astrofyzikovi i dalším vědeckým kapacitám adresuje četnou korespondenci a odpovědi si hrdě vystavuje.

V jeho nadšeném zasvěcování do fascinujících tajů světa hrál zásadní roli otec, který ovšem zahynul v troskách jedné z věží. Otec představoval pro Oskara nejen mužský vzor, ale především kamaráda, rádce a spojence, proto je jeho ztráta nenahraditelná. Tajemný klíč, který chlapec objeví v otcově pozůstalosti, se stává podnětem k pátrání, jehož hlavním smyslem je především zpřítomnění ztraceného člověka.

V románu se ovšem prolíná více rovin, v nichž autor za pomoci vynalézavých formálních postupů rekonstruuje pohnuté osudy Oskarových nejbližších. Foer poukazuje zejména na příbuznost nesmyslných aktů zabíjení a zkázy, ke kterým kromě zničení budov Světového obchodního centra přiřazuje i atomový útok na Hirošimu a spojenecké bombardování Drážďan. Zatímco svědectví o hirošimské apokalypse podává neznámá svědkyně, zničení města na Labi popisuje přeživší Oskarův dědeček.

V dopise plném děsivého líčení prožitých hrůz, který adresoval svému synovi, jehož nikdy nepoznal, jsou s takřka neurotickou pečlivostí červeně zaškrtány chyby stejně, jako to Oskar dělá s články v novinách. Tento velice působivý grafický experiment jednoduchým způsobem zviditelňuje dětský strach a touhu vrátit věcem řád a sobě pocit bezpečí.

Bojující dětské nitro

Originalita formální stránky románu je ostatně nepominutelná. Knihu ilustrují černobílé fotografie, které s umanutou dětskou naivitou zdvojují a zhmotňují Oskarovy představy a vjemy. Jiný dopis Oskarova němého dědečka je například zčásti napsán číslicemi na telefonní klávesnici, které nahrazují písmena, a v závěru jsou řádky textu navíc zhuštěny do nečitelnosti.

Stejně přesvědčivý je ale Foer i bez berliček formálních experimentů. Prosté a úsporné líčení osudného zářijového dne z úst Oskarovy babičky patří k vrcholům knihy. Stejně zdrcujícím dojmem působí rovněž poslední telefonáty Oskarova otce z hořící budovy nahrané na záznamníku, jejichž obsah autor postupně odhaluje a prostřednictvím Oskarova vyprávění dovádí k takřka nesnesitelné gradaci.

Foerova schopnost evokovat zraněné, o vyrovnanost bojující dětské nitro, je obdivuhodná a nový román představuje druhý zásadní počin nadmíru talentovaného autora.

Jonathan Safran Foer: Příliš nahlas a k nevíře blízko. Přeložil Richard Podaný BB art, Praha 2006, 384 stran.

Scroll to Top