Petra Hůlová – Umělohmotný třípokoj

Jan Jandourek – 16.11.2006 (aktualne.cz)

Anotace tvrdí, že nová kniha Petry Hůlové je román o stárnoucí „luxusnější“ prostitutce.

Pravda je jen to, že titul Umělohmotný třípokoj skutečně napsala sedmadvacetiletá Petra Hůlová, výrazná autorka, která vzbudila pozornost hned svou prvotinou Paměť mojí babičce. Jinak charakteristika nesedí.

Umělohmotný třípokoj určitě není román. Je vlastně těžké říci, o jaký útvar se jedná. Na povídku je to příliš dlouhé. Možná je to novela, ale nenajdeme tu žádný děj. A od románu přece jen tradičně čekáme, že vystaví čtenáře na větším prostoru hře jazyků, které spolu budou souznívat a zápasit.

Tady máme jen jeden jazyk, plynutí řeči třicetileté ženy; tedy nikoli stárnoucí, to bylo nezdvořilé a nepravdivé. Staré je na ní pouze řemeslo. A to je také všechno, co o ní víme. Známe z ní vlastně jen její upovídaná ústa a její „pracovní nástroj“.

Tahle profesionální rozkošnice je postavou mimo čas, která nemá rodiče, známé, sourozence, přátele ani nepřátele. Má jen klienty. Okolní svět neexistuje, zmíněna je jeho deformovaná podoba v digisvětě – umělém světě, jehož rájem je televizní obrazovka (pro kterou prostitutka ve svých představách natáčí seriál).

Výsledkem jejího řečotoku je cosi, co bychom mohli banálně označit za vyprávění, možná s prvky eseje. Je to vyprávění o těle, které je nástrojem obživy. Vyprávění, které Hůlová umí; co se týče vhledu do fiktivních postav i spřádání peripetií.

Pokud bychom mohli knihu nějak charakterizovat slovem, jaké by ani tahle „lepší“ prostitutka nepoužila, je to demaskování. O pornografii se říká, že je to pohádka o sexu bez následků. Vypravěčka Petry Hůlové komentuje svět sexu a všechny jeho podoby nezaujatě, a tím bezděky ukazuje, jak velmi je poznamenána.

Je to i kniha o nicotnosti a směšnosti mužů/samců/zákazníků, ale vlastně o sterilitě celého toho digisvěta. O nudě komerčního sexu, kde pestrost všemožných úchylek (sexuální hry, sex ve trojici, swingersparty, holčičky) je jen zdánlivá. Všechny praktiky spojuje tatáž osoba: zákazník, který je frustrovaný každodenností.

Co čtenář nenajde, je otázka „proč to všechno“. Ani to nejde, když o oné kurtizáně nic osobního neví. Samozřejmě to nemůžeme dát Petře Hůlové za domácí úkol, ale kdo by odpověď v knize hledal, má smůlu.

Najde v ní ovšem řadu pornografických líčení, která Hůlová do textu vložila. (To není hodnocení etické, ale literární, kdy definice žádá explicitní popisy pohlavních orgánů a pohlavního styku.) Ne vždy si však můžeme být jistí jejich účelností. Jazykově je Hůlová samozřejmě i tady několik pater nad autory, kteří se pokoušejí zpracovávat podobné téma.

To je druhá a nezpochybnitelná rovina knihy. Autorka nás zahrne novotvary, dál s nimi pracuje a rozvíjí je. Například ženské pohlavní orgány označí její žena v „kundaúboru“ jako „zandavák“ a jeho protějšek coby „rašpli“ a ke konci knihy doplní pasážemi, které „zandaváka“ líčí skoro jako životního partnera, kterému je třeba se věnovat a který má právo na odpočinek…

Nebo když vypráví o zálibách „strýčkopapínků“ v příliš mladých dívenkách: „Pokud si v zelenině stejně jako já rádi vybíráte tu nejmladší mrkvičku a lusky, potvrdíte mi, že nic takového jako příliš mladá mrkev prostě neexistuje. Co se týče ryb, to ano. Ne snad, že by nám mladé nechutnaly, ale lovit podměrečné není čestné, s rybami se prostě hraje fér.“

Jízda, kterou vyprávění připomíná, se zrychluje a (slovních) výronů i rozkoše (z fabulace) přibývá. Ale přes spisovatelčinu zručnost a ekvilibristiku (o kulturním zázemí nemluvě), přes schopnost přejít k jinému stylu, nepřebírat ustálené slovní figury a nepsat pořád jednu knihu, může někoho napadnout: Napsala Petra Hůlová ve své knize něco, co bychom už nečetli jinde?

V Nabokovovi, Hellerovi, Hrabalovi, Kunderovi; vlastně už tu všechno bylo. Ale s tím zápasí celá současná česká literatura. Tedy s odpovědí na otázku, jestli ta či ona kniha musela být skutečně napsána.

Petra Hůlová: Umělohmotný třípokoj. Vydal TORST, Praha  2006. 156 stran, 159 korun.

Scroll to Top