Jan Balabán – Jsme tady

ONDŘEJ HORÁK – 28.11.2006 (LN)

Vítěz ankety Kniha roku 2004 Lidových novin Jan Balabán vydal novou povídkovou knihu s názvem Jsme tady.

Ostravský prozaik Jan Balabán (1961) dosáhl zatím, co se týče ohlasu svých knih, vrcholu v roce 2004 s povídkovým souborem Možná že odcházíme. Ta byla totiž nejen nominována na Státní cenu za literaturu, ale rovněž se stala Knihou roku 2004 LN a získala Magnesii literu za prózu 2005.

Těžko však také v souvislosti s Možná že odcházíme mluvit o tom, že se autor tehdy našel. Stejně kvalitní povídkovou knihu s názvem Prázdniny totiž vydal již v roce 1998. Ne všichni se ovšem zapíšou do povědomí hned debutem, někteří jsou vzati v potaz až při náležitém počtu knih…

Vedle povídkového debutu Středověk (1995) publikoval Jan Balabán dále útlý svazek Boží lano (1998) a romány Černý beran (2000) a Kudy šel anděl (2003). Střídání románů a povídek nyní vydanou knihou Jsme tady jako by autor přerušil hned dvakrát. Zaprvé se totiž jedná o druhou povídkovou knihu v řadě, zadruhé její podtitul zní Příběh v deseti povídkách.

Balabán tak opět přichází s tvarem, který mu vyhovuje daleko lépe než romány a který ostatně použil v již zmíněných Prázdninách: soubor povídek, které jsou provázány postavami. Tedy ani krátká povídková „známost“, ani tíživý románový „závazek“.

Navíc název knihy tvoří nejen dvojici s předchozím titulem Možná že odcházíme, ale taktéž měl být vepsán již na obálku románu Kudy šel anděl. Nakonec ovšem autor na přání nakladatele titul změnil, poslední věta románu je nicméně „důkazem“: „,Jsme tady,‘ řekl Martin sestře.“

Mucholapka Ostrava

Při pouhém uchopení knihy Jsme tady je patrné, že Balabánovy texty jsou čím dál rozsáhlejší. V Prázdninách se šestnáct povídek „tísní“ na pětašedesáti stranách, nyní deset textů „zalehlo“ stran sto šestadevadesát. Jinak však v souboru Jsme tady najdeme „typického“ Jana Balabána. Ostravský prozaik je totiž autorem konzistentním, kterého skrze jeho texty „poznáváme“, aniž by to znamenalo nějakou nudnou sebestřednost. Při čtení povídek vzniká dojem, že mluvíme s někým, kdo je nám blízký, kdo se ovšem nijak nevnucuje. Balabánovými tematickými refrény jsou Ostrava, evangelická víra, rozvrácené manželství, alkoholismus a také přesah do Ameriky, využitý již v některých předchozích prózách, nejvíce v Černém beranovi. I v nových textech pak autor znovu projevuje nevšední schopnost vcítění do ženských postav.

Balabánovy povídky potvrzují, že metafora dokáže nejpřesněji vystihnout stav věcí. Autor umí pojmenovat prchavé okamžiky, které leckdy mívají dalekosáhlé důsledky. A tak jsou v povídce Most lidé „mouchy na mucholapce jménem Ostrava“ a Hansovo (postava známá již z Možná že odcházíme) sexuální probuzení je zas vystiženo větou: „Hleděl na ni a cítil, jak se do něj dovnitř prudce a bezohledně dere něco, čeho se bojí a zároveň to chce, strašně moc.“ Vánoční povídka Mléčná dráha přináší moment, který prožívá v zimě asi každý, byť většinou patrně nereflektovaně: „Pára od huby a křupnutí sněhu pod botou, to člověka vždycky potěší.“ A hlavní hrdinka povídky Světlana si po návratu do práce po tragické smrti svého manžela před zrcadlem uvědomí: „Nikdo nemusí vidět, že jsi někomu lhostejná.“

Všechny postavy jsou nejen „tady“, ale také samy, ať už opravdu žijí osaměle, či jde o jejich vnitřní pocit, a všichni (si uvědomují, že) svůj život tak nějak prokaučovali. Jako kdyby to ani jinak nešlo, ať už jde o Patricii žijící v Americe, Emila, jenž se vyhrabal z alkoholických propadů, či stárnoucí herečku Alexandru, která hrávala v divadelní hrách „Kohouta, toho hajzla, co pak dvacet let falešně kokrhal ze Svobodné Evropy“.

Někdy se zdá, že Balabán pointuje své povídky příliš důrazně – smrtí. Nicméně i smrt je součástí života, tečkou za tím, že jsme tady (byli). Také sklenutí oblouku, kdy se v závěrečné povídce setká Emil s Patricií, může vyznívat nadbytečně, ale dojem z jednotlivých povídek ani z knihy jako celku nekazí. Balabánovy postavy totiž „díky“ všem životním šlápnutím vedle mají co říct. Třeba i jen prostě znějící závěrečné Patriciino upozornění směřované Emilovi: „Ale tvůj život ještě není celý. Ještě tu jsi.“

Jan Balabán tak své kvality potvrdil. Kniha Jsme tady rozhodně patří k nejzdařilejším tuzemským prozaickým počinům letošního roku bez ohledu na to, jestli bude jako její předchůdkyně ověnčena cenami, či nikoliv.

Jan Balabán: Jsme tady. Host, Brno 2006, 196 stran.

Scroll to Top