Gabriel García Márquez – Zlá hodina

ONDŘEJ HORÁK – 8.11.2006 (LN)

Po próze Všechna špína světa (1954) vychází v českém překladu poprvé další román kolumbijského nositele Nobelovy ceny Gabriela Garcíi Márqueze (1927). Také ve Zlé hodině jsou již zmíněni plukovník Aureliano Buendía a Macondo, proslavení románem Sto roků samoty.

Zlou hodinu (1962) prozaik psal v Paříži a s jejím rukopisem následně vyhrál literární soutěž – a s ní spojené vydání knihy a tři tisíce dolarů. Próza vycházející ze zážitku, který autor popisuje v pamětech Žít, abych mohl vyprávět, měla však před sebou ještě klikatou cestu. Zaprvé jí chyběl název. Autor totiž zapomněl na první list napsat titul: V tomhle zasraném městečku. Ten ale prezident Kolumbijské jazykové akademie zavrhl.

Dále se prezidentovi nelíbila dvě slova v textu: prezervativ a masturbace. Autor svolil, že jedno slovo vypustí, ředitel ať si vybere, které. Zůstal prezervativ. Ale aby nebylo potíží ještě málo, jakýsi snaživec ve španělském nakladatelství přepsal text do madridského nářečí, takže autorizované vydání bylo publikováno až po prozaikově urputné práci, při níž vracel román do původního stavu.

Příběh se odehrává v městečku, jež se pomalu potahuje mázdrou úpadku a které ovládá dusno, déšť, nevyřízené politické účty, a především rozruch kolem hanopisů, jež kdosi umisťuje lidem v noci na vrata. Zlá hodina jistě není autorovým vrcholným textem, jde ovšem o román, který by obstál i bez berličky slavného jména. Velmi sugestivně totiž popisuje svíravou atmosféru městečka, a tak je opět jednou zcela jasné, proč má správné město ležet na řece – jen po ní jej lze totiž opustit. Pokud tedy obyvatelé již nepodlehli uhrančivé nudě.

García Márquez umí velmi umně načrtnout hemživé panoptikum – počínaje starostou, farářem, soudcem a zubařem a konče cirkusovou vykladačkou z ruky Kasandrou a svérázným holičem pronášejícím moudra typu: „Nebýt nedělí, nebyly by ani pondělky.“ Autor má také bohatou zásobu příhod a příběhů, které vytahuje z rukávu a vkládá do proudu románu: „Tvrdilo se o něm, že tady v ložnici zavraždil muže, kterého přistihl v posteli se svou ženou, a že ho potajmu zakopal na dvoře. Po pravdě to bylo jinak: Adalberto Asís zastřelil ranou z kulovnice opičáka, kterého přistihl, jak onanuje na trámu ložnice s očima upřenýma na jeho ženu, když se převlékala. Zemřel až za čtyřicet let, ale nikdy se mu nepodařilo tu smyšlenku vyvrátit.“ Vtéto pasáži si lze též povšimnout, že kolumbijský prozaik nakonec vrátil do textu i ono slovo, které se prezidentovi nezdálo.

V neposlední řadě je García Márquez mistrem detailu: „…provedl obvyklou kontrolu na stanici a naráz shledal, že stojí na nároží s rukama v kapsách a neví, co si počít. Za soumraku ho uviděl ve dveřích majitel kulečníkového salonu, ještě pořád s rukama v kapsách.“

Zlá hodina tak potvrzuje, že vrcholný román Sto roků samoty (1967) nespadl z nebe, že prozaik prokazoval kvalitu již v předchozích dílech. Ostatně fakt, že při posuzování těchto próz lze vystačit s kontextem autorova díla, ukazuje tvůrcovu výjimečnost; samotné texty však toto vnímání nezaslouženě oslabuje – neboť na ně dopadá stín věhlasnějších „sourozenců“.

Gabriel García Márquez: Zlá hodina. Přeložil Vladimír Medek. Odeon, Praha 2006, 176 stran.

Scroll to Top