Muhammad Šukrí – Nahý chleba

ALEŠ KNAPP – 27.10.2006 (MF)

Číst a psát se Maročan Muhammad Šukrí (1935–2004) naučil až v jednadvaceti letech. Přesto se stal úspěšným spisovatelem.

Od Šukrího románu Nahý chleba se dá očekávat mnoho. Kniha vyšla ve francouzském originále počátkem 80. let, v pařížských knihkupectvích sklidila obrovský úspěch a byla přeložena do více než deseti jazyků. Zájem dnešních čtenářů může vzbudit i to, že byla v autorově vlasti dvacet let na indexu a směla se dostat do rukou marocké veřejnosti až v roce 2000. Silnou nevoli vyvolal mimo jiné autorův syrový literární obraz tamní spodiny a otevřené líčení sexuálních scén.

Muhammad Šukrí začal navštěvovat školu a naučil se číst a psát až v jedenadvaceti letech. Později publikoval v arabských, amerických a anglických časopisech. Příznačným tématem jeho tvorby jsou autobiografické vzpomínky, které zužitkovává i ve svých prózách z 90. let Čas omylů a Zocco Chico.

Plesnivé kůrky

V románu Nahý chleba je dětství a jinošství vypravěče, narozeného v marockém pohoří Ríf, zasazeno do prostředí navozujícího svou nezměrnou chudobou představu vyschlých, někdy dokonce plesnivých kůrek chleba. Hrdina a jeho vrstevníci je vybírají z popelnic u domů bohatých spoluobčanů. Svět bídy je navenek bezvýchodný. Bití, jež dítě sklidí od souseda za krádež hrušek z jeho sadu, se střídá s neméně beznadějným pohledem na matčino břicho, pravidelně „nafouklé“ očekáváním dalšího a dalšího potomka. Přibývá zkušenost s neobyčejně surovým otcem, jehož řev a mlácení vyvolává synovu až sadistickou rozkoš z představy krvavé pomsty.
Na Šukrího autobiograficky inspirovaném vyprávění upoutají marocké reálie, zejména přítomnost španělských i francouzských kolonistů, která se pozoruhodně promítá i do autorova literárního jazyka. Nechybějí ozvěny bojů za nezávislost, již Maroko získalo až začátkem 60. let. Ve snaze o postižení sociální bídy a negramotnosti v severoafrických zemích má Muhammad Šukrí slavného předchůdce: Albert Camus, francouzský laureát Nobelovy ceny za literaturu narozený v Alžírsku, zprostředkoval něco podobného ve svém nedokončeném, posmrtně vydaném románu První člověk.

Ozubená vagina

Ani Camusova Prvního člověka, který je jakýmsi dodatečným úvodem do Camusovy filozofie, ani Šukrího Nahý chleba však nelze označit za společenskokritickou prózu v běžném slova smyslu. Kromě obrazu sociální mizerie totiž v Šukrího knize opakovaně nacházíme i téma mnohem radostnější. Takové, na něž nejenom muslimská, nýbrž i křesťanská společnost nezřídka reaguje přecitlivěle, ne-li pobouřeně: téma sexu a erotiky.
Šukrího Nahý chleba je v první řadě autobiografickým dílem o protagonistově erotickém zrání. Vypravěč objevuje rozkoš z masturbace nad fotografiemi své přitažlivé zaměstnavatelky. Sexuální zkušenost získává hlavně díky prostitutkám, tu méně drsnou a hravější zkušenost erotickou pak na základě svých barvitých představ žen v nejrůznějších situacích a polohách. Nechybějí jeho úvahy o menstruaci, považované ve společnosti prolezlé náboženskou morálkou za tabu. A zazní i pozoruhodný motiv ozubené vaginy, jenž však v Šukrího případě není křečovitým projevem obav ze ženského pokolení jako takového, o kterých svého času pojednal třeba německý dramatik Frank Wedekind. Naopak, Šukrího autobiografická postava Muhammada patologickou fobií z žen rozhodně netrpí. Součástí jeho sexuálního vyzrávání jsou i chvíle, kdy v myšlenkách zcela uvolněně koketuje s pedofilií nebo se v zásadě ochotně stává předmětem homosexuálních tužeb staršího muže.

Nábožensky neškodné

Kdo v dnešní době poznamenané sporem o karikatury proroka Mohameda očekává od Šukrího ránu zasazenou náboženské sexuální morálce, bude však nejspíš trochu zklamán. Jeho pětadvacet let stará kniha postrádá cynicky rouhačskou ironii, jakou třeba v povídkovém souboru Abdulláhovy nohy, vydaném i česky, adresoval svému rodnému Maroku v Nizozemí žijící prozaik Hafid Bouazza. Na rozdíl od něho je Šukrí v tomto ohledu až bezmocně neškodný. Islámské náboženství nikterak neznevažuje a v Maroku byl na jeho knihu uvalen dlouhodobý zákaz zejména proto, že v ní autor zkritizoval posvátnou instituci otce rodiny. Z próz, které jsou k dispozici v češtině, došla v tomto ohledu mnohem dál než Šukrí rovněž původem marocká autorka, píšící pod jménem Nadžma, která v rozhovoru použitém jako předmluva k jejímu románu Mandle hovoří o „islámském vředu“. Svět jej podle jejích slov objevil až po teroristických útocích 11. září 2001, zatímco obyvatelům muslimských zemí tento vřed „ničí život už po celá léta“.
Šukrího Nahý chleba je kvalitní, víceméně nepolitické dílko s erotickou tematikou, které obstojí i ve srovnání s vynikajícím souborem erotických povídek haitského autora René Depestra Chvalozpěv na ženu zahradu, jehož překlad do češtiny vyšel před několika lety s doslovem Milana Kundery. Vzhledem k tomu, že ve srovnání s ostatním světem u nás vydávání hodnotné erotické literatury silně pokulhává, je Šukrího Nahý chleba oceněníhodným nakladatelským počinem.

Muhammad Šukrí: Nahý chleba. Přeložili Anna a Erik Lukavští Fra, 172 stran, doporučená cena 186 korun

Scroll to Top