Muhammad Šukrí – Nahý chleba

PETR KOMERS – 30.09.2006 (LN)

Pravděpodobně nejpřekládanější marockou prózou je arabsky psaný, v Maroku léta zakázaný román Muhammada Šukrího Nahý chleba. Neúnavní propagátoři frankofonní arabské literatury Anna a Erik Lukavští ho nyní přeložili z autorizované francouzské verze do češtiny.

Ve dvacátém století vznikly tuny autobiografických románů – jen o málu z nich lze říci, že jsou víc než řešením osobních psychických traumat autora nebo intelektuálním exhibicionismem. Narostly hromady děl plných sexu a násilí – jen málo z nich však je poznamenáno něčím víc než pouhou snahou lacině zaujmout. Autobiografický román Muhammada Šukrího Nahý chleba není ani exhibicionistický, ani rádobyšokující.

Dvě maghribské literatury

Moderní literatura maghribských zemí (Maroko, Alžírsko, Tunisko) odráží dějinnou epizodu, jíž tyto státy prošly. Alžírsko bylo francouzskou kolonií v letech 1830-1962, další dvě země pak francouzskými protektoráty v letech 1881-1956 (Tunisko) a 1912-1956 (Maroko). Přestože od vyhlášení samostatnosti těchto zemí uplynula drahná doba, dodnes se literatura píše ve dvou hlavních jazycích, arabštině a francouzštině. V Alžírsku, kde se k nim přidružuje berberština, literatura v bývalém koloniálním jazyce i dnes převažuje.

Možnost psát ve francouzštině pomohla maghribským spisovatelům k tomu, aby se osvobodili od ohledů, jež nelze v případě arabštiny pominout: arabština je jazykem Koránu, a navíc text psaný v tomto jazyce je určen pouze pro ty, kdo jím vládnou, což jsou vesměs muslimové a obecně lidé žijící v pospolitosti, kde se individuální revolta příliš neschvaluje. Díky francouzštině mohl vzniknout kacířský román Prostá minulost (1954) Maročana Drisse Chraibiho nebo série provokativních a ateistických románů Alžířana Rachida Boudjedry (od 60. let). Taková díla vstupovala více do kontextu francouzské literatury než do kontextu ryze maghribského.

Stěží si lze představit, jaký skandál způsobil fakt, že byl Šukrího Nahý chleba napsán přímo v arabštině. Ostatně v roce 1983 byla kniha tehdejším ministrem vnitra v Maroku zakázána a nesměla vycházet po dalších sedmnáct let, než jiný ministr vnitra tento zákaz odvolal. Je příznačné, že svět se mezitím o díle dozvěděl opět prostřednictvím francouzštiny, respektive angličtiny, do nichž byla kniha přeložena.

Prvním překladatelem Nahého chleba byl americký muzikant a spisovatel Paul Bowles, který našel exil v marockém Tangeru a svými prózami i překlady výrazně upozornil svět na marockou kulturu. Jeho převod, nazvaný For Bread Alone, vyšel už v roce 1974. Bowles patřil k okruhu Šukrího přátel, kteří se v Tangeru pravidelně scházeli v několika místních lokálech, zejména v baru Negresco, kde se jinak oblíbený Muhammad Šukrí občas předvedl i svými cholerickými výstupy.

Ještě důsažnějším se však ukázal překlad Nahého chleba do francouzštiny (Le Pain nu). O ten se v roce 1980 postaral dnes asi nejznámější marocký autor Tahar Ben Jelloun, který se rovněž částečně usídlil v Tangeru (viz jeho prózy Tichý den v Tangeru, česky Dauphin 2002). Od té doby byl Šukrího román přeložen do čtyř desítek jazyků včetně hebrejštiny. V posledních letech se o něm mluví jako o vůbec nejznámějším marockém literárním textu, nedávno byl i zfilmován (režie Rachid Benhadj, 2005).

Z ruky do huby

Muhammad Šukrí se narodil roku 1935 v Beni Šikeru, v marockém pohoří Ríf, ve velmi chudém prostředí. Hladomor v oblasti přiměl tisíce lidí k sestupu do měst – tak se i Šukrího rodina přesunula, v době, kdy mu bylo sedm let, přes zastávku v Tetuánu do Tangeru. V Nahém chlebu líčí Šukrí podmínky, v nichž rostl, bez eufemizování: hledal s kamarády zbytky jídla v popelnicích, pokoušel se jíst chcíplé ryby, učil se krást, aby přežil. Podobné to bylo s dospíváním: ve světě špíny a života „z ruky do huby“ se potlouká od jednoho kšeftíku k druhému. Vymetá špeluňky, kde se zkuřuje kifem (marihuanou) a opíjí s dalšími násosky, a když má drobné navíc, zajde do některého z prachmizerných bordelů, které v Tangeru existovaly až do nezávislosti. Podstupuje rvačky s žiletkami, dává průchod svým sexuálním pudům, občas se uchýlí k násilí; podílí se na drobných krádežích i na pašování zboží.

Nenávist, lhostejnost a vztek

V krátkých větách a věcným, syrovým stylem Šukrí vykresluje svět pokročilého zmaru a bídy, v němž se potácí spodina marocké společnosti. Nevyžívá se v popisu násilností a sexu, ale ani se nezdráhá podat o nich úplnou, jakkoli strohou zprávu. Lakonickým jazykem vrší obraz na obraz, jedna událost střídá druhou, jako by ta předchozí už zpětně neměla žádný význam:

„Máma porodila dceru. Pojmenovali ji Zahrá jako tu předešlou, která umřela. Tahle taky umřela krátce poté, kousla ji krysa. Otec mě často pronásledoval po ulici, chytil mě za ruku a zbil do krve. Když už nemohl rukou, dovlekl mě domů a použil pásek; kousal mě do krku, uší, rukou a přitom mě fackoval. Na ulici mě nemohl bít podle svého. Kolemjdoucí většinou zasáhli…“

Postavy se objevují a mizí, aniž jsou dostatečně uvedeny a aniž se dozvíme o tom, co se s nimi stane dále. Jsou to jen bytosti, které se načas mihly Šukrího životem. To platí dokonce i o jeho rodičích, o nichž už v románu od jisté chvíle nepadne ani slovo, jako by pro autora neznamenali o nic víc než ostatní komparsisté potrhaného příběhu. Zatímco k matce měl vypravěč jakýs takýs vztah (uznává, že k němu byla shovívavá a chránila jej před otcovými výlevy), otec je toliko předmětem nenávisti.

Tyranský ožungr a povaleč, který uráží a mlátí ženu a děti hlava nehlava, dokonce neváhá odstranit jeho nemocného bratříčka, který je rodině jen na obtíž. Scéna, jíž se téměř otvírá celý Nahý chleba, jako by byla klíčem k Šukrího nenávisti a lhostejnosti ke všemu okolo. Není to však postoj pouze negativní. Podobně jako Jean Genet (jeho dobrý známý) ve svém Deníku zloděje opěvuje s neskutečnou básnickou silou zradu, Šukrí obdivuje projevy individuální vzpoury a nenávistného vzteku: „Chtěl bych, aby byla Salafíja s námi. Nenesla by nic, ale šla by před námi. Miloval jsem ji? Začínal jsem ji milovat? Zároveň jsem ji nenáviděl. Měl jsem chuť nadávat jí a fackovat ji, aby měla špatnou náladu. Miloval jsem ji víc, když se zlobila, než když byla klidná. Miloval jsem ji smutnou. Miloval jsem ji šílenou. Miloval jsem její chování vůči Kabylovi, její boj.“

Lakonický básnivý styl

Přes všechnu lidskou bídu, která se v Nahém chlebu zjevuje čtenáři, nejde o dílo beznaděje. Šukrího styl vyniká navzdory lakoničnosti i originální sugestivností až básnickostí. I to jej spojuje s Genetem, jehož působivá autobiografie z podsvětí také v mnohém šokuje. Závěr Šukrího knihy vyznívá dokonce jako naděje, že se dvacetiletý hrdina z očistce vymaní, když dostane nabídku, aby se učil číst a psát.

Muhammad Šukrí byl opravdu do dvaceti let negramotný. Veřejně psát začal až po třicítce. Do konce života pak napsal okolo desítky knih, vesměs vycházejících z osobní zkušenosti, mimo jiné jakési pokračování Nahého chleba, Čas omylů (1992), nebo texty o svých literárních přátelích, například Jean Genet a Tennessee Williams v Tangeru.

Přestože se mu už za života dostávalo jisté pozornosti, vyhýbal se médiím a zůstal ve skromných podmínkách. Stačil se ještě dožít toho, že byl odvolán zákaz publikace Nahého chleba v arabštině, a jeho význam pro marockou literaturu potvrdily také určité sympatie krále Muhammada VI., který mu na sklonku života umožnil hospitalizaci ve vojenské nemocnici v Rabatu, kde Šukrí zemřel na rakovinu v roce 2003.

Šukrího Nahý chleba je z děl, která dokážou šokovat, ale i uhranout, z děl, jež i přes svou drsnost, citelnou na první pohled, v sobě mají očistnou sílu. Rázné upozornění, abychom se začali více zajímat i o arabsky psanou literaturu Maghribu.

Muhammad Šukrí: Nahý chleba . Přeložili Anna a Erik Lukavští. Vydalo nakladatelství Fra, Praha 2006. 172 stran.

Scroll to Top