Michel Tournier – Pátek aneb Lůno Pacifiku

TOMÁŠ HEJDUK – 14.10.2006 (LN)

První román Michela Tourniera Pátek aneb Lůno Pacifiku se vrací k příběhu Robinsona Crusoea. Ačkoliv si český čtenář mohl dosud přečíst všechny větší Tournierovy prózy – Král duchů (Odeon 1988), Meteory (Melantrich 1998), Kašpar, Melichar a Baltazar (Mladá fronta 1999) či Eleazar aneb Pramen a keř (Argo 1999) -, jeho románovou prvotinu dostává do rukou až nyní.

Pátek aneb lůno Pacifiku dává nahlédnout do plejády rodících se myšlenek a silných témat, které francouzský spisovatel Michel Tournier (*1924) podrobněji a z jiných úhlů rozpracovával v dílech následujících. Máme zde příležitost vidět Tournierovo myšlení a psaní v rozpuku, chvějící se novotou, čerstvostí, ovšem už jasně směřované, signalizující sourodý a přesvědčivý celek.

Odstup

Tournierova variace na Robinsona Crusoea sestává z prologu, v němž od začátku „mrtvý“ kapitán (jeho loď na prvních stránkách pomalu troskotá) věští Robinsonovi budoucnost z karet, a čtenáři tak v náznacích načrtává děj, jehož bude v příběhu svědkem. Kapitánovo prooimion – zhuštěný, ale přesný pohled umírajícího do budoucnosti – je ve zbytku knihy vlastně jen podrobněji vykládáno autorem a žito Robinsonem. Kapitánovo věštění není zdaleka jedinou Tournierovou parafrází Defoeova Robinsona. Tomu na začátku knihy věštil otec – ne na základě karet, ale zkušenosti.

Ztroskotání lodi, samotu ostrova v Tichomoří a bohatství skryté uvnitř člověka a světa, jenž ho obklopuje, pak v celé knize popisuje jednak nezaujatý a nezainteresovaný vypravěč, jednak deníkové zápisky Robinsona samého. Vypravěč sice často prozrazuje „objektivně“ víc než Robinsonův deník, ale ten je zase mnohem intimnější. A tak čtenář může pozorovat, zda mu větší rozkoš přináší voyeurismus, či intimní blízkost. Celek knihy na každý pád svědčí o rozkoši z jejich sloučení.

Pustý ostrov

Příběh tedy začíná ztroskotáním. Ostrov působí nepřívětivě, Robinson se hrozí jeho obyvatel (krabi, supové, krysy) a myslí jen na odplutí. Po určité době rezignuje a doslova upadne do bahna – zjistí, že bez opory v přítomnosti druhého člověk nevydrží ve vzpřímené poloze. Po bezčasé temnotě a žalu bahna otočí Robinson svůj zrak od moře a lidí k samotě ostrova. Přichází nová éra: ostrov pojmenuje (Speranza) a začne jej ovládat, včetně jeho fauny a flóry. Zároveň staví příbytky, vyrobí hodiny a kalendář, začne psát deník, sepíše zákony ostrova, ustanoví instituce a obsadí v nich nejvyšší posty. Pracovitost technokratického, sebevědomého Evropana, považujícího se za pána tvorstva, na pustém ostrově obzvlášť vyniká svou tragikomičností.

V této době se nicméně vrací Tenn, pes, který ztroskotání také přežil, ale před bahenním Robinsonem dal přednost nitru divokého ostrova. Během nadšeného budování Robinson uléhá do bahna už jen zřídka: odpočinutí a slabost jsou ovládnuty morálkou rodící se z četby Bible a našeptávání vycvičeného rozumu.

V deníku Robinson ovšem reflektuje, že budování je jen přípravou k něčemu dalšímu, že proces odlidšťování pokračuje. A skutečně: zanedlouho se ukáže, že lze přestat budovat a neskončit v bahně. Speranzu začne objevovat jako ženu, s níž vede dialog, již prozkoumává, jíž se podvoluje. Nejprve jako matce, později v ještě sublimovanější formě jako nevěstě.

Kapriciózního Robinsona rozpolcuje dvojí rozkoš: povrchní budování na ostrově a meditování v jeho jeskyních. V této dvojakosti probleskuje nový vesmír – chaos, nalézaný uvnitř, pořádaný navenek. Teprve tento milenecký, sladkobolný vztah vede k proměně nejzásadnější: od telurického směřování k zemi obrací Robinsona ke slunci. Robinson opouští panovačné, nevyrovnané, asymetrické vztahy ve prospěch vztahů vzájemných a bratrských. Evropan si uvědomí, že není pánem světa, že dokonce není ani pánem sebe samého, ba dokonce že jím nikdy nebude a dost bude na tom, dosáhneli pokorného partnerství s okolím.

Druhý

Celý tento přechodový rituál nadutého Robinsona by neproběhl bez Pátka – křížence indiána s černochem, kterého jednoho dne Robinsonovi přihraje na ostrov osud. Adolescentní Pátek hýří impulzivitou, spontánností a marnotratností. Jeho jednání však není chaotické či bezpředmětné a jeho jednotu či řád dosvědčují viditelné, pro Robinsona zázračné výsledky Pátkova pobývání na ostrově.

V Robinsonovi se sváří obraz Pátka-negra, kterého je třeba polidštit, zahrnout do svého plánu ostrova-světa, a přiblížit tak správnému životu, s obrazem Pátka-bratra, který jako i ten nejnepodobnější Druhý, jakého si lze představit, nastavuje Robinsonovi zrcadlo. Edukační proces, kterým pod dojmem prvého obrazu Robinson vztah začne, se zvrtne a Pátkovo bratrské zacházení se zvířaty a vší přírodou včetně živlů svede Robinsona k podobnému pobratření se s nimi. Robinson sám se stává živelným, hravým, slunečným – živelným byl sice už ve fázi odevzdání se zemi, jenže to šlo jen o pokus nepřipraveného novice. Po splývání se zemí, útěcích do jeskyní, hledání stínů a věčné bělosti (propadnutí smrti) se původně vypočítavý, vděčný a věčně ustaraný hrdina začne vystavovat slunci a opálí se. Přestane dbát své zatěžující důstojnosti a začne si s lehkostí, ironií, smíchem a radostí s Pátkem hrát.

Pátkovo vítězství je přitom spontánní a naznačuje ho už počáteční asymetrie vztahu s Robinsonem: Robinson ho chce zabít, ale omylem zabíjí jeho pronásledovatele, a tak mu zachraňuje život; Pátek je mu vděčný, přičemž Robinson i nadále přemítá o jeho zabití; mezitím mu Pátek zachrání život.

Robinsonova láska se z lidské proměnila v kosmickou (láska ke Speranze byla ještě inspirována lidskou pohlavní láskou: se Speranzou plodí v úžasném a snovém sexuálním aktu mandragory). Robinson (pán) už Pátkovi (otrok) nerozkazuje, nementoruje ho, necvičí v biblické agapické moudrosti, vztah je teď oboustranný: hádají se, perou se atd. Pátek, Speranza i Slunce se stávají jinými, Robinson každý den žasne nad jejich novostí a hlavním počinem pro něj je udržet bdělost a pozornost k jejich novosti a jinakosti… Z negra, který nikdy nemůže dosáhnout bělochova stavu, se stává anděl, který beze slov a se smíchem Robinsonovi ukazuje cestu… A tak není divu, že když po osmadvaceti letech konečně přirazí k břehům Speranzy loď, Robinson už Speranzu neopustí a s krajany, nestravitelnými a těžkopádnými jako paštika a maso, kterým ho pohostí, se nevrátí.

Ztráta jistoty

Tournierův Pátek způsobuje ztrátu jistoty. Lidská společnost promlouvající na ostrově v sublimované formě Robinsonovy paměti a Bible zachráněné z vraku lodi podléhá nelidskému, živelnému univerzu Speranzy a dětsky spontánnímu Pátkovi, aby společně v Robinsonovi vytvořili něco víc. Poselstvím příběhu jistě není prosté odmítnutí evropské tradice – ta je jen přivtělena k něčemu dalšímu.

V knize lze potkat nespočet slušně rozpracovaných velkých témat. Obzvlášť úvahy objevující se v Robinsonově deníku jsou pečlivé, znamenitě propracované, dosahující filozofických výšin. Čtenář skrze ně může v neposlední řadě jednoduše a ve srozumitelné formě nahlédnout do novější filozofie řešící problémy ustavování já, druhého či světa. K tomu také bohatě poslouží doslov slavného francouzského filozofa Gillesa Deleuze. Hluboké přemítání je vyvažováno dramatickým příběhem osamění, k němuž jistě nemá daleko žádný Evropan.

Ačkoli Pátek aneb Lůno Pacifiku nenaplňuje Tournierovu premisu, že dobrou knihu poznáme podle toho, že se líbí dětem, je pravda, že tento román dítě ve čtenáři probouzí.

Michel Tournier : Pátek aneb Lůno Pacifiku. Přeložil Michal Pacvoň. Vydalo nakladatelství Pavel Mervart, Červený Kostelec 2006. 226 stran.

Scroll to Top