Magdaléna Platzová – Aaronův skok

ONDŘEJ HORÁK – 10.10.2006 (LN)

Pražská autorka Magdaléna Platzová vydala v nakladatelství Torst svou třetí prózu Aaronův skok.

Často si myslím, že šly jen ven!/ A brzy se vrátí domů!/ Je krásný den! Ach neměj strach!/ Jenom si vyšly na dlouho procházku – cituje v románu Aaronův skok Magdaléna Platzová ve vlastním překladu Píseň o mrtvých dětech. Tato sloka jako by velmi dobře evokovala atmosféru 20. století a také příběh, kterým se do něj autorka vrací.

Magdaléna Platzová (1972) debutovala v roce 2003 knihou „dalmatských“ povídek Sůl, ovce a kamení, o rok později publikovala novelu Návrat přítelkyně, popisující životní tápaní mladé hrdinky. Obě knihy vyšly v nakladatelství One Woman Press. Nyní publikovaný Aaronův skok má vedle Traklova motta ještě další předznamenání: „Věnováno památce tří umělkyň: Friedl Dicker-Brandeisové, Anny Sládkové a Zdenky Kriseové.“

Příběh začíná v současnosti. Izraelští filmaři přijíždějí do Prahy a Terezína pořídit materiál k dokumentu o malířce Bertě Altmannové, která se nedožila konce války. Filmaři hovoří rovněž s Kristýnou Hládkovou, která byla Bertinou přítelkyní. Kristýnina vnučka Milena se pak stane jejich průvodkyní při další práci v Čechách a sblíží se s kameramanem Aaronem, poslední den před odletem se spolu dokonce vyspí.

V následujících kapitolách se odhaluje Bertino umělecké zrání i životní peripetie – nejprve dospívání ve Vídni, přátelství s Maxem, odchod na studia do Výmaru, kde se formovala estetika Bauhausu, a také do Berlína. Poté se Berta opět vrátila do rodného města na Dunaji, kde postupem času čím dál víc inklinovala ke komunistické ideologii – v době stupňujícího se Dolfussova režimu. Berta byla jednou dokonce zadržena, nedlouho potom společně s dalšími odešla do Prahy, kde žila její teta. Zde také poznala Milana, který se později stal jejím manželem.

Kšeftaři s cizímí osudy

Jenže to už se blížila válka a manželé s židovskými kořeny byli nejdříve zahnáni do Hronova, odkud Milan pocházel. Berta dokonce otěhotněla, avšak předchozí potraty, podstupované v souvislosti s rozevlátou láskou k Maxovi, vykonaly své, a tak dítě nedonosila. Bertina mladá přítelkyně Kristýna se snažila manželům všelijak vypomáhat, zároveň ovšem propadla citům k Milanovi…

Autorka do příběhu vstupuje nenásilně, skrze aktualizační prvek návštěvy filmařů – „kšeftařů s cizími osudy“, jak si pak formuluje Kristýna, rozhořčena na svou přílišnou otevřenost. Samotný příběh doplňují citace z Bertiných deníků, které plasticky ukazují meziválečné umělecké klima, včetně nekonečného teoretizování a debat o revoluci, které působí opravdu velmi úsměvně a zároveň únavně.

Magdaléna Platzová také vytvořila se značným úspěchem trojici ženských postav v různém věku: mladá Milena, zralá Berta a Kristýna před koncem své životní pouti. Navíc se autorka překvapivě našla v časově odlehlém tématu, které se zdá obecně už velmi vyčpělé a obehrané – rozhodně nepůsobí jako „kšeftařka s cizími osudy“. Žádná z románových pasáží se rovněž nezdá být přehnanou ilustrací dobového klimatu, Magdaléna Platzová se nás také za každou cenu nesnaží přesvědčit, že Vídeň či Berlín výborně zná, prostě o nich píše…

Po prvních knihách, z nichž zůstal rozpačitý dojem, se tedy téměř zdá, že v případě Aaronova skoku jde o zcela jinou autorku, která má pouze shodou okolností totéž jméno, autorku s výrazem nepoměrně uvolněnějším, a tím silnějším a věrohodnějším.

Magdaléna Platzová: Aaronův skok. Torst, Praha 2006, 200 stran

Scroll to Top