Petr Šabach – Občanský průkaz

ONDŘEJ HORÁK – 13. září 2006 (LN)

Petr Šabach vydal novou knihu s názvem Občanský průkaz. Vrací se opět do časů socialistického Československa.

Občanským průkazem Petr Šabach (1951) počet svých knih zaokrouhlil na deset. Román se opět odehrává v Dejvicích, opět se vrací do doby, kdy v Československu vládla komunistická strana… tedy nic nového. Má tak vůbec cenu se zabývat knihou, která rozřeďuje stále totéž téma?

Pokud předchozím knihám byla vyčítána – stejně jako Hřebejkovým filmům, které podle nich vznikly – laskavá relativizace pohledu na život v socialistickém Československu a rozpadávání se příběhu na jednotlivé efektní epizody, pak Občanský průkaz přináší přece jen změnu. Půdorys nicméně zůstává stejný: znovu se začíná u klukovské party, u nostalgie po době, „kdy se maturovalo“: „Dny šly jeden za druhým a všichni mí kámoši se flákali odnikud nikam a já se flákal s nima a jen tu a tam se přihodilo něco, co by stálo za řeč. Všeobecně panovala taková nuda, že se občas našel dokonce i dobrovolník, kterej si našel holku, jen aby se něco dělo. Naše experimentování s alkoholem nebralo konce a většina z nás se beze slov domluvila na tom, že se nejspíš upijeme k smrti. To byly dobrý časy.“

Občanský průkaz má stejně jako předchozí Šabachovy knihy nemálo vedlejších postav, které se objevují a zase mizí, aniž by většinou nabyly výraznějších kontur, a příběh je znovu především šňůrou, na niž jsou navlékány korálky-anekdoty. Próza je navíc prokládána rýmovačkami jednoho z autorových spolužáků – Aleše Kovandy: „Kde domov můj, kde domov můj?/ Tanky hučí po lučinách,/ kulky bzučí po skalinách,/ v sadě skví se Rusů pět,/ zemský ráj to na pohled.“

Rotný Rusňák je jediná jistota

Hlavní linie příběhu ovšem začíná dnem, kdy mladíci obdrží občanský průkaz. Od té doby se datuje těsné „soužití“ s policií. Vypravěče neustále šikanuje rotný Rusňák, každý večer na něj čeká před hospodou a vyžaduje jeho legitimaci, kterou mladík kdesi zašantročil…

„Práci“ bezpečnostních složek pak hoši z Dejvic nejvíce pocítí při událostech na konci 60. let. Po krátkém uvolnění, kdy se policisté chovali téměř jako kamarádi, začíná další etapa jednosměrného „dialogu“. Hlavní hrdina je pak v 80. letech dokonce vyslýchán tajnou policistkou, neboť jedna z jeho povídek byla čtena na Svobodné Evropě. Autor však nijak neuhýbá před popisem totalitního pronikání veřejného do soukromého – a tak kniha přináší pasáže, při nichž opravdu přejde sranda.

Po listopadové revoluci se vypravěč vydá do Pardubic, aby si pročetl svazek, který na něj StB vedla: „,To byste se divil, co my tady občas zažijeme za scénky!‘ usmála se. ,Oni si sem totiž někteří udělají výlet i s manželkou. Což se někdy ukáže jako velmi neprozřetelné…‘ ,Já sem tady taky se ženou…‘ ukázal sem na dveře, jako že tam za nima čeká A. ,Váš spis je v pořádku,‘ mrkla na mě, ,já ho pro jistotu zkontrolovala, když jste volal, že přijedete společně.’“ Ze spisu nicméně vysvitne, že donašečem byl vypravěčův blízký známý.

V závěru knihy se objeví ještě další epizody ukazující, že chování policie se ani sedmnáct let po revoluci příliš nezměnilo. Že policie tu stále není proto, aby lidi chránila, ale aby je obtěžovala. Potažmo že Češi mají stále osypky z jakéhokoliv vyřizování na úřadech. A v neposlední řadě, že třeba při jízdě zpožděným vlakem místo omluvy průvodčího, případně vrácení jízdného od Českých drah, všichni cestující hned při zaslechnutí hlasu průvodčího v chodbičce drží v ruce připravené jízdenky…

Po Jáchymu Topolovi je tak Petr Šabach dalším prozaikem, který se vrátil do období pražského jara. A přestože se zdá, že se jedná již o „unavené“ téma, povedlo se mu vytvořit knihu, která postihuje tu více, tu méně zřetelnou svíravost totalitního státu. Dejvický autor patří v současné české literatuře také k těm, kteří umí své texty napsat tak, že se dají přečíst „jedním dechem“. Možná by tato věc sama o sobě nestála za řeč, kdyby tu ovšem takových prozaiků nebylo velmi pomálu. Navíc Občanský průkaz není jen snadno „průchodnou knihou“ na jedno čtení.

Petr Šabach: Občanský průkaz. Paseka, Praha 2006, 184 stran.

Scroll to Top