Neil Gaiman – Anansiho chlapci

Anansiho chlapci, nejnovější román Neila Gaimana, anglického spisovatele žijícího v USA, je současně thriller, horor i detektivka. Ale především je to vtipná a svižná fantasy o bozích a lidech.

Říká se, že člověk spíš uvěří v mimozemšťany než v bohy. Tedy, jak kdo. Pro hrdiny románů uznávaného britského autora fantasy Neila Gaimana (*1960) není nic snazšího. Asi proto, že pořád nějaké bohy potkávají, nebo jimi dokonce sami jsou. „Tlustý“ Charlie Nancy, nenápadný kluk, co vůbec není tlustý, dlouho nic netuší. Žije sám v Londýně, chce se ženit a především se snaží sám se sebou srovnat. Nesnáší, když se cítí trapně. Myslí si, že nenávidí svého otce. Jeho táta, velký vtipálek, ho v dětství přivedl do nejedné prekérní situace, než se Charlie s matkou odstěhoval z Ameriky do Anglie. Charlie ho chce kvůli své snoubence pozvat na svatbu, ale od otcových sousedek se dozví, že táta umřel. A pak teprve se začnou dít věci.

Taková normální rodinka

Charlie odlétá kvůli pohřbu na Floridu, kde jeho otec žil, a zjistí, že táta byl bůh – a ne ledajaký. Pokud zrovna nevypadal jako člověk, byl pavouk. Vychytralý pavoučí bůh Anansi. Jeho syn ho ale vnímal jinak: „Byl to flákač. Mizerný manžel a mizerný otec.“ A navíc po něm všechno božské (jako třeba umění vsadit si do loterie či na koně, aby nemusel nikdy pracovat, a přece bylo dost na obživu) podědil jeho bratr Spider.

Bratr? Jaký bratr, že o něm Charlie nic neví!? Další trapná chvíle v jeho životě. Spider zmizel, když byl Charlie docela malý. Hlavní vinu na tom měla jedna z letitých tet-sousedek paní Dunwiddyová („I některé geologické éry byly pravděpodobně mladší než paní Dunwiddyová.“). Jako kluk Charlie opravdu věřil, že je čarodějnice. „Ne hodná čarodějka, spíš taková ta, co ji děti musely strčit do pece, když jí chtěly utéct.“ Dětská hra na perníkovou chaloupku je možná mrazivě roztomilá, ale Charlie až teď pochopil, že stará paní umí opravdu nevídané věci. Spider se znovu objeví v Charlieho životě stejně nečekaně, jako se z něho kdysi ztratil, a převrátí ho vzhůru nohama. Je to takový „obrácený“ Charlie. Co Charliemu chybí na přitažlivosti, hravosti, šikovnosti, protřelosti i drzosti, tím Spider víc než překypuje. Přebere mu snoubenku Rosii a znervózní jeho nepoctivého šéfa natolik, že ten se pak Charlieho pokusí zničit.

Rosie je v podstatě hodná holka. Jenom chce být zadobře s Charliem i s mámou -a to nějak nejde dohromady. Rosiina matka se totiž rozhodla, „že bude čím dál hubenější a tvrdší a kamennější a bude jíst čím dál méně a méně, až nakonec bude živa jen ze vzduchu a voskového ovoce a zášti“. Teď svou nechuť zaměřila proti Charliemu, který v jejích očích ztělesňuje snad všechnu neschopnost světa. Možná i proto Rosie s takovou úlevou a chutí podléhá okouzlujícímu Spiderovi. Charlie se snaží bratra zbavit a vrátit všechno zase zpátky, ale s bohy to nemá jednoduché. Natož s lidmi. A když se proti oběma Anansiho synům postaví Ptačí žena, vyvinou se z toho situace horší než v Hitchcockově filmu.

Západoafrický šibal

Hrdinové Gaimanových románů (Nikdykde, Američtí bohové, Dobrá znamení – s Terrym Pratchettem), novel (Koralina), komiksů (Sandman) i písňových textů jsou osamělí zachránci – když ne rovnou celého světa, tak aspoň své rodiny a sebe sama. A to úplně stačí. Pronikají do prapůvodního světa kouzelníků, čarodějů a bohů, v němž si zpočátku vůbec nevědí rady. Ale protože do něj tak trochu sami patří, brzy se v něm zorientují a najdou si pomocníky.

Charlie je taky sám. Máma a táta mu zemřeli, bratr ho podrazil, snoubenka opustila. Je to tak trapné, myslí si Charlie, nic nefunguje. Sousedky čarodějky ho uvedou do „druhého“ světa zvířat i mrtvých lidí, a tím mu ukážou cestu, jak může vidět věci ve své rodině a hlavně ve svém životě jinak a napravit, co se dá. V Anansiho chlapcích – podobně jako v mnohých mýtech – vystupují dva protagonisté, jejichž konflikt tvoří základní dějotvorný prvek vyprávění. Navíc příběhem obou bratrů v dnešním multietnickém Londýně prolínají bajky o pavouku Anansim. Gaiman vlastně celou knihu vystavěl tak, jako by příběh ze současnosti byl jen přirozeným pokračováním, vyvrcholením starobylého mýtu.

Anansiho (někdy uváděného jako Ananse), vychytralého lenocha, podvodníka a kořistníka si Gaiman nevymyslel, převzal jej ze západoafrických mýtů a lidových zkazek. Pavoučí bůh Anansi je taškář, který dokáže měnit hlas, přestrojovat se i schovávat. A co víc, spolu s dalšími zvířecími postavami má velmi daleko ke kladným hrdinům – na rozdíl od naší lidové slovesnosti. Jako mytická postava se Anansi vyznačuje proměnlivostí a nejednoznačností (byl Charlieův táta opravdu tak hrozný, nebo naopak skvělý člověk?). Mýtus existuje mimo běžný, lineární čas, charakterizuje ho čas cyklický – i proto je Gaimanovo vyprávění o pavouku Anansim vlastně mýtem „věčného návratu“. Anansi se znovu a znovu vrací. Jednou jako poražený, jindy – když pomůže svým synům, navzdory své „lidské“ smrti – jako vítěz. Ostatně Gaiman nebyl prvním autorem fantasy, kterého tenhle populární západoafrický šibal zaujal. Už před osmi lety se Anansi stal jedním z hrdinů pozoruhodné prvotiny Chiny Miévilla Král Krysa (česky 2006).

Bylo nebylo aneb Válka bohů

Ve svém předchozím románu Američtí bohové (česky 2001), za který Gaiman získal řadu prestižních ocenění, autor stvořil „nové“ bohy počítačů, telefonů a kdoví čeho ještě. V Anansiho chlapcích se naopak vrací do minulosti ke starým zvířecím bohům. A znovu nechává bohy mezi sebou válčit. Tak Anansi bojuje proti Tygrovi, protože tato šelma kdysi ztratila svou krvavou vládu nad světem a chce ji zpět (variaci na téma, jak kočky sní o ovládnutí lidí, najdeme i v Gaimanových komiksech). Gaiman nevyužívá západoafrický mýtus samoúčelně. Mytický příběh je vždy pravdivý a svým způsobem základní. I vyprávění o Anansim předkládá určité životní normy a dává smysl přítomné existenci Charlieho rodiny i širšího společenství. V mýtu není místo pro „pravděpodobnost“ či „rozumnost“ činů a chování jeho hrdinů. Mytické vyprávění se řídí logikou obraznosti.

Právě to musí Charlie pochopit, jestliže se chce aspoň trochu přiblížit myšlení svého hravého otce a nezodpovědného bratra. Charliemu totiž hravost a fantazie dlouho chybějí. Teprve když přestane vnímat svět skrze filtr trapnosti a takzvané normálnosti, vidí věci, které předtím nikdy neviděl. Přes všechny nadpřirozené motivy i postavy autor vypráví příběh, který může být leckomu důvěrně známý. Vždyť kdo se občas necítí v rodině sám, koho někdy nepodrazili rodiče či sourozenci – ať záměrně, nebo nedopatřením, ze sobectví, nebo prostě proto, že nějaký svůj krok nedomysleli? Ačkoli se jeho román chvílemi čte jako napínavý thriller, horor či detektivka, Gaiman se v Anansiho chlapcích hodně snaží, aby se čtenář uvolnil, pobavil a rozesmál -tak jako ze všeho vyděšený Charlie. Všechno, co autor považuje za důležité, vyjadřuje s vtipem a nadsázkou. Jako bychom si po temných a vážných Amerických bozích měli trochu odpočinout.

Však také nakonec vše dobře dopadne. Oba bratři přemohou své nepřátele mezi lidmi i bohy, usmíří se a ožení s krásnými hrdinkami, aby s nimi mohli šťastně žít až do smrti. A zazvonil zvonec. Ano, mýtus, metafyzické tázání po smyslu a svobodě lidské existence se v závěru proměňuje v úsměvnou pohádku. Není koneckonců důležité, jestli čarodějky, nymfy a bohové existují a jak vypadají a zda je vidíme, nebo v ně věříme. Jde jen o to, jak příběh vyprávíte. A to je všechno, tvrdí lišácky Neil Gaiman.

Neil Gaiman: Anansiho chlapci. Přeložila Ladislava Vojtková. Vydalo nakladatelství Polaris. Frenštát pod Radhoštěm 2006. 292 stran.

Scroll to Top