Kazuo Ishiguro – Když jsme byli sirotci

ALENA DVOŘÁKOVÁ – 23.9.2006 (LN)

Dosud jsme měli k dispozici dva romány Kazua Ishigura (*1954): Soumrak dne (The Remains of the Day, 1989, film 1993, česky Zdena Pošvicová 1997) a Malíř pomíjivého světa (An Artist of the Floating World, 1986, česky Jiří Hanuš 1999). Teď dostáváme do rukou další dílo tohoto britského autora japonského původu: román Když jsme byli sirotci (When We Were Orphans, 2000) v překladu Renaty Kamenické.

Ishiguro v obměnách píše stále znovu tentýž román. Jeho hrdinové, od Etsuko z debutu A Pale View of the Hills (1982) až po Kathy H. ze zatím posledního románu Never Let Me Go (2005), žijí vzpomínáním. Tlaku paměti podléhají tím víc, čím víc se minulosti brání. V jejich životech, tak jak je Ishiguro vypráví, není prostor pro autentické prožití přítomné chvíle. Přítomnost nahlížejí prizmatem minulosti či budoucnosti, v pohledu zpět či vpřed je jen vzpomínkou, více či méně bolestnou.

Stěžejním tématem Ishigurových děl je též problematický vztah paměti jednotlivce k paměti kolektivní, k historii. Událostí, na níž Ishiguro tento vztah ukazuje, je druhá světová válka. K ní se autor opakovaně vrací, nahlížeje ji z pomyslné „periferie“ (vzpomeňme optiku majordoma Stevense ze Soumraku dne). Román Když jsme byli sirotci obsahuje klíčové motivy dosavadní tvorby, a přesto si zachovává svébytnost: fascinace pamětí individuální a kolektivní je tu předmětem jakési narativní psychoanalýzy.

Sirotek bez konexí

Hrdinou románu je detektiv Christopher Banks. Na Sherlocka je snad příliš podsaditý, zato vládne hned dvěma lupami. První má na rukojeti vyryt nápis Curych 1887 (mj. datace prvního Holmesova případu). Tu druhou Banks potřebuje na to, aby si nápis mohl přečíst. Banksovo vyprávění je detektivní příběh, autor však jako by nám naznačoval, že hraje dvojí hru: jeho román je spíš „podivná, až groteskní parodie“ detektivky. Banks líčí, jak se etabloval v Londýně a posléze se vydal do rodné Šanghaje vyřešit svůj největší případ. Jde mu o to, vysvětlit záhadu zmizení rodičů v době, kdy byl ještě chlapec. A zároveň tak vyřešit otázku původu všeho zla v době, kdy zlo sílí: světová válka je na spadnutí. V Londýně se konají přednášky na téma „Představuje nacismus hrozbu pro křesťanství?“ a v Šanghaji se rozehrávají vnitročínské a japonsko-čínské boje o moc. To vše jsou různé hlavy jedné hydry, jak Banksovi naznačuje venkovský policista: „Kdybych nebyl jen obyčejný člověk, ale někdo víc…, vydal bych se přímo do srdce té hydry…“

Banks rád vztáhne výzvu k historické velikosti na sebe. Jen on sám jako velký detektiv drží klíč k řešení případu, jež bude nejen konečnou porážkou zla, ale též – protože v sázce je budoucnost paměti -, „triumfální vzpomínkou“. V přesvědčivosti Banksova detektivního zápalu – a zároveň v nepodloženosti rovnítka, které klade mezi osobní a historický aspekt „případu“ -, je klíč k výkladu románu. „My všichni shledáváme přesvědčivými takové myšlenkové obsahy, v nichž se pravda pojí s omylem: přesvědčivost pravdy vztahujeme i na omyl. Přesvědčení jako by se difúzí rozšířilo z pravdy na omyl s ní asociovaný, který je takto chráněn před zaslouženou kritikou, i když ne tak nezvratně jako v případě bludu. Též v normální psychologii platí, že pravou hodnotu často nahrazují konexe neboli ,vliv‘.“

Freudův výrok jako by se na román vztahoval hned na vícero rovinách. Banksovi konexe scházejí doslova i obrazně. Je sirotek, a v anglické společnosti navíc i cizí živel. „Konexe“ mu scházejí, též pokud jde o důvěryhodnost myšlenkových obsahů jeho vyprávění. Jeho obraz sebe sama působí jako úzkostná maska neurotika: rozhraní nevědomého přání a skutečnosti, jež musí být cenzurována, aby si neurotik zachoval zdání duševního zdraví. Vyprávění trpí Banksovou „péčí“ v podobě nutkavé potřeby vyvracet jisté skutečnosti. Neladící vzpomínky je nutné „usmiřovat“. Vzpomínání je zapomínáním, neboť Banksova paměť je v zajetí jistého obrazu. Po naznačených freudovských souvislostech nepřekvapí, že je to obraz dětství, zejména Banksovy matky.

Lupa a snová práce

Nedostatkem „konexí“ jako by byl stižen i román jako celek. Vyprávění je rozloženo do sedmi dnů v letech 1930, 1931, 1937 a 1958 a popisuje dění v Londýně, Šanghaji a Hongkongu. Vyprávěný děj ale sahá až do první dekády století a události je obtížné zakotvit. O časové údaje typu „tři roky předtím“ tu není nouze, ale jakkoliv jsou odkazy na objektivní čas svůdné, fakticky maří každý pokus uspořádat děj do časové řady. Nelze určit, kdy k únosu Banksových rodičů došlo, a středobod detektivního příběhu tak podezřele pluje v čase. Další předpoklad klasické detektivky: teprve řešení dá zločinu smysl, konec příběhu odhalí pravdu o počátku. Čím hlouběji se ale Banks do paměti noří, tím beznadějnější jeho pátrání je. „Pamatuji si“, „jak si to pamatuji dnes“, „ještě teď si vzpomínám“ apod., to vše jsou zaklínadla, jež v Banksově řeči navzdory své neprůkaznosti neztratila magickou moc. Vyskytují se hojně, až připomínají nutkavě opakovaný rituál. Když se v nich citový náboj střetne se svědeckou prázdnotou, dýchne z románu zvláštní patos: například když se výrok Banksovy matky přesune z jedné vzpomínky do jiné, anebo když Banks dohledává vzpomínky, které „musely“ existovat, protože se na ně přece odkazuje v jiných vzpomínkách.

Banks se po Šanghaji pohybuje jako omámený, stěžuje si, že mu stále někdo zakrývá výhled. Vše je buď daleko, nebo blízko. Lupa mu není k ničemu. Nevěda, co s ní činit, prohlíží si, co mu přijde pod ruku. Ve městě ostřelovaném Japonci je to třeba kost vyčnívající z utržené ruky mrtvoly. Jeho pátrání má nádech neskutečnosti a čtenář se záhy dovtípí, že se tu nepostupuje metodou dedukce, ale freudovské snové práce. Konečným řešením případu je odhalení práce paměti jako takové: přeludu „tolik hýčkaného obrazu“ sebe sama, rodičů, přátel, domova. Odhalení se neodehraje na základě triumfální rekonstrukce, opírající se o pečlivě snesené a uspořádané důkazy, ale v rozhovoru, který připomíná psychoterapeutickou seanci. Odhaleny jsou i archetyp detektiva-spasitele a idea „velkých postav historie“, další hýčkaný obraz, jenž se proměnil v parodii.

Banksova touha nalézt svět dětství nezměněn, ve městě, kde „se všechno, všechno změnilo ne jednou, ale dvakrát“, se odráží v klíčových scénách: v návratu do rodného domu, v setkání s legendárním inspektorem Kungem a s vojákem, v němž Banks „pozná“ přítele z dětství. Nesmyslnost citové investice do stálosti světa dětství ústí v paradox: čím nemožnější je postavit „rodičům“ pomník, a uctít jejich památku, tím větší je sentimentální hodnota (a nespolehlivost) paměti. Teprve když Banks dohraje roli detektivaosvoboditele do trpkého konce, je mu dáno setkat se s minulostí. Ta je příběhem selhání, jichž se dopustili ostatní vůči němu a jichž se sám dopustil vůči ostatním. Svět zmizelých rodičů a pátrajících sirotků je tříštěn zradami páchanými pod tlakem událostí, a zároveň držen pohromadě (jen tak tak) poutem paměti dětství. Je to svět mimoběžných časů, kde se omluvy míjejí s odpuštěním. Rodiče, jimž se pozdě omlouváme za svá selhání, umírají v přesvědčení, že nám nemají co odpouštět. Minulost zatěžuje i osvobozuje, zbavuje slávy i odpovědnosti za existenci zla, poslání i pocitu viny. Banks přestává být detektivem ve světě, v němž detektiv nemůže splnit svou povinnost.

Když jsme byli sirotci

Ishigurův román vyniká stavbou, vypravěčskou technikou a nezaměnitelným slohem. Ve srovnání se Soumrakem dne či Malířem pomíjivého světa není snad tak formálně dokonalý: postrádá jistou uhlazenost i dějovou vyváženost a jeho závěr vyznívá do ztracena. Přesto nakonec působí silnějším dojmem než předchozí autorova díla. Je to tím, že Banksovou neurózou – úpěnlivým lpěním na hýčkaném obrazu dětství – trpíme snad všichni? Jako bychom navzdory Freudově snaze dál žili v čase, když jsme byli sirotci.

Kazuo Ishiguro: Když jsme byli sirotci. Přeložila Renata Kamenická. Vydalo nakladatelství Barrister & Principal, Brno 2006. 288 stran.

Další recenze: iLiteratura.cz