Václav Vogl – Smetiště vzpomínek

Máme už toho vzpomínání na normalizaci až nad hlavu, nebo naopak existuje zatím jen málo střízlivých náhledů na tuto dobu? Do této „diskuse“ nyní vstupuje román Václava Vogla s názvem Smetiště vzpomínek, který byl napsán v roce 2003.

Václav Vogl (1951) se narodil v dnes již neexistujícím Dolním Jiřetíně, poté se vyučil elektrikářem a žil v Mostě. Kromě práce v úpravně uhlí se podílel na činnosti mosteckého Neprakta klubu – pořádal folkové koncerty a uváděl pořady o moravském folklóru. Vedle toho skládal také své písně a fotografoval. Nyní vydaný román je jeho prozaickou prvotinou.

Až zazpívá Jarek Nohavica

Na „smetišti vzpomínek“ se autor začíná přehrabovat v roce 1982. Zamořený Most, normalizace jako bič, (autobiografický) vypravěč a zároveň hlavní hrdina je mladým manželem a otcem. Z prvního dojmu se zdá, že půjde o další z řady velmi popisných románů, lpících na každé zapamatované maličkosti, které chtějí mermomocí něco ukázat, aniž by ovšem dokázali to základní: zaujmout čtenáře. Václav Vogl se také nevyhnul potýkání s tím, jakou jazykovou vrstvu užít. Nechce totiž skrze upjatou knižnost působit koženě, na druhou stranu je příliš inteligentní na to, aby toužil po laciném dodání si nálepky „rozjetého chlápka“ díky hovorovým koncovkám.

Výsledný kompromis zaskřípe jen málokdy, a tudíž celkový dojem z románu výrazně nenaruší. Voglův román naštěstí netrpí ani onou těžkopádnou popisností. Příběh je vyprávěn velmi neefektně, ale „poctivě“. Vypravěč také málokdy věci hodnotí, tedy až na románovou expozici – popis normalizačního dne v Mostu. Hlavní hrdina je tedy mladý, ženatý a má dvě děti. Normalizační klasika: utéct se do manželství, skrze něž je možno získat byt. Alespoň potmě v ložnici prožít prchavý pocit nespoutanosti, svobody.

Román má navíc lákadlo v popisu světa folkových písničkářů. Vypravěč se s těmito „světlonoši“ 80. let setkával při více či méně problematickém pořádání koncertů, s některými se i dlouhodoběji spřátelil – především s Jaromírem Nohavicou, který se v románu objevuje jako jedna z postav. Folkové koncerty jsou dalším ostrůvkem svobody v oceánu normalizace. Hlavní hrdina se však čím dál více sbližuje s Káťou, také již manželkou a matkou. Později se oba rozvádějí, aby se mohli vzít a mít další dítě. Václav je atraktivní vysoký chlap, který umí hrát na kytaru, umí zmáčknout to „sladké dřevo“. Je to nicméně (doslova) hodný kluk, který nejde dál bez toho, aby se neohlížel – čehož důkazem je ostatně i tento román. Ani toto druhé manželství není bez problémů. Kátě totiž postupně není cizí nejen nevěra, ale ani drobné krádeže v obchodě. Do toho přichází listopadová revoluce. Tyto roky a notoricky známé události Václav Vogl velmi vhodně prošel jen ve strohých kapitolách, v nichž jasně ukazuje rychlé rozčarování: z korýtka kapitalismu pijí nejvíce bývalí komunisté.

Život náš je v půli

Václavova manželka se dostane právě do firmy „komunistických kapitalistů“. Získá tak nejen slušný plat, ale později rovněž novou výzvu pro manžela – hotel v Krušných horách. Po roce horská anabáze končí a rodina se opět na popud Káti stěhuje do Prahy. Václav získává práci ve firmě „na divoko“ prodávající nejrůznější levné výrobky z Asie. A daří se, hlavní hrdina stoupá ve firemní hierarchii, zatímco se mu manželství opět hroutí. Sám se snaží nevěře odolávat, ale v závěru románu už má manželčiny vypočítavosti plné zuby a opětuje milostné city své mladé sekretářky…

Po románu Pavla Kolmačky Stopy za obzor je Smetiště vzpomínek dalším letošním neokázalostí vynikajícím románem, který popisuje život za normalizace a jeho zlom do polistopadových let. Někdo v něm také může vidět návaznost na prózu Josefa Jedličky Kde život náš je v půli se svou poutí popisující 50. léta v Litvínově.

Václav Vogl: Smetiště vzpomínek. Torst, Praha 2006, 378 stran