Hitomi Kaneharová – Hadi a náušnice

ONDŘEJ HORÁK – 21.8.2006 (LN)

Co lepšího se může stát, než když je z díla setřen pel exotična. U románu Hitomi Kaneharové totiž lze jen velmi těžko mluvit o tom, že „kniha je zajímavá už jen tím, že dává nahlédnout do prostředí, které je našemu životu značně vzdáleno“. Vždyť její mladí hrdinové se zajímají jen o piercing, tetování, pití piva a bloumání dny – takže nic, co bychom neznali i z evropského života a knih. Téma románů, mezi něž je možné Hady a náušnice zařadit, tak může být vstupem do neznámého světa jedině pro čtenáře starší generace.

V doslovu se lze dočíst o tom, že autorka Hitomi Kaneharová (1983) byla nespoutané dítko: v jedenácti přestala chodit do školy, trpěla anorexií, několikrát se pořezala na těle a později začala za asistence svého otce, profesora literatury, s prozaickými pokusy.

Právě román Hadi a náušnice se stal v roce 2003 jejím knižním debutem, za nějž získala Akutagawovu cenu pro začínající autory, a v Japonsku se ho prodalo již více než milion výtisků. To, že tato mladá autorka není úplně ojedinělým zjevem, ukazuje fakt, že cenu získala společně s románem Risy Watajové, která je ještě o rok mladší. Hitomi Kaneharová od té doby vydala již další dvě knihy: Dítě z popela (2004) a AMEBIC (2005).

Ten jeho rozeklaný jazyk!

Útlá próza Hadi a náušnice je příběhem milostného trojúhelníku, jemuž vévodí devatenáctiletá dívka Rui, která se nijak nestýká se svými rodiči a občas si přivydělává na brigádách jako společnice. Rui je na jednu stranu sympatická dívka, na druhou stranu se ovšem veškeré její počínání omezuje na prostor mezi osami „já“ a „dnes“ – tedy hlavně abych se dnes nenudila, nezůstala sama. Takový archetyp se objevil například již v knize ruské autorky Iriny Děněžkinové Dej mi!, potažmo také možno zmínit ještě Červenou a bílou Polky Doroty Maslowské.

Prvním Ruiným mužským protějškem je extravagantní „pankáč“ Ama, jenž ji upoutá rozeklaným jazykem. Tohoto „módního doplňku“ lze dosíci postupným zvětšováním piercingu v jazyku a následným finálním proříznutím. Rui na této okrase začne ihned taktéž pracovat, přičemž s Amou navazuje milenecký vztah a začíná žít v jeho bytě.

Ohledně piercingu a tetování Ama zavede hlavní hrdinku do salonu, kde pracuje Šiba. S ním při výrobě tetování a piercingu Rui postupně naváže rovněž intimní vztah (přičemž mu však stále vyká), přestože Šiba neskrývá, že má rád, když při sexu může Rui škrtit, a že se mu zamlouvá natolik, že by se i mohlo stát, že by ji zabil. Také Ama není jen přeslušný pankáč, jak jej hlavní hrdinka nejprve vidí. Při jedné pouliční procházce Rui otravují nějací chlapi, Ama se do nich pustí velmi rázně a navrch ještě Rui věnuje dva vyražené zuby svého protivníka.

Dívka se v této situaci „mezi dvěma muži“ orientuje velmi dobře, aniž by však přestala být egocentrická: „Kluk, který kvůli mně zmlátil chlapa k nepoznání, a muž, který hrozně toužil mě zabít. Který z nich mě asi jednou zabije?“ Rui si totiž vůbec nepřipouští, že by se tito sokové v lásce mohli chtít třeba také zabít navzájem, aby ji tak jeden z nich získal jen pro sebe.

Román Hadi a náušnice předchází značný kritický i čtenářský ohlas. Chtělo by se říci, že na to, že autorce bylo v době vydání teprve dvacet, není výsledek špatný. Text netrpí začátečnickou neforemností, upovídaností jen výjimečně: „Když člověk něco získá, znamená to, že ta věc je přirozeně jeho. Už v tom není to vzrušení a touha jako předtím, než tu věc získáte. Je to jako s oblečením nebo kabelkou, co hrozně moc, úplně děsně chci: jakmile si takovou věc koupím a stane se mou, hned se zařadí jen jako jedna z věcí do mé sbírky, párkrát si ji vezmu a nakonec odložím, protože mi prostě zevšední.“

Pokud tedy odhlédneme od autorčiny osoby, nutno konstatovat, že Hadi a náušnice pamětihodnou prózou rozhodně nejsou. Daleko spíše velmi slušně napsaným sezonním románkem o treperendě, která na jednu stranu přirozeně přijala svou sexuální dospělost, na druhou stranu je však „závislá“ na tom, co vyžadují po rodičích děti, třeba když se učí jezdit na kole: aby byly středem pozornosti, aby se na ně někdo pořád díval.

Mladí hrdinové se zajímají jen o piercing, tetování, pití piva a bloumání dny – takže nic, co bychom neznali i z evropského života a knih.

Hitomi Kaneharová: Hadi a náušnice. Přeložil Jan Levora Argo, Praha 2006, 84 stran

Scroll to Top