Viktor Pelevin – Helma hrůzy

Petr Koubský – 27.7.2006 (ihned.cz)

Zapomeňte na Matrix, Pelevinův filozofický thriller říká o podstatě světa více. A stejně napínavě.

Místo a čas: neznámé. Několik lidí – oni sami i čtenář postupně shledají, že jich je celkem osm – se ocitne v přesně stejné výchozí situaci. Každý z nich je zavřený v jakémsi hotelovém pokoji. Jediným komunikačním nástrojem, jenž mají k dispozici, je klávesnice a obrazovka. Díky tomu mohou konverzovat mezi sebou. Nikdo z nich si nepamatuje, jak se na tomto podivném místě ocitl. Společně se snaží zjistit, kde to vlastně jsou, co jejich situace znamená a jak z ní ven.

MÝTY A DNEŠEK

Tak začíná nejnovější román ruského spisovatele Viktora Pelevina Helma hrůzy (Šlem užasa) s podtitulem Mýtus Thésea a Mínótaura. Je součástí mezinárodního projektu britského nakladatelství Canongate Books. To se obrátilo na několik současných spisovatelů z různých zemí světa, aby po svém převyprávěli některý z dávných mýtů lidstva. V České republice je partnerem projektu nakladatelství Argo. Jeden z jeho kmenových autorů, Miloš Urban, patří ke spisovatelům zúčastněným v projektu: napsal pro něj svůj pohled na klasický příběh českého bájesloví, příběh Libuše a Přemysla. Vedle toho najdeme mezi autory jména jako Margaret Atwoodová (příběh Penelopy a Odyssea) či Jeanette Wintersonová (mýtus o Héraklovi a Atlantovi).

Antickou látku zvolil k přepracování i Pelevin. Tento ruský spisovatel dnes už střední generace (ročník 1962) má za sebou natolik krkolomnou tvůrčí dráhu, že se od něj dalo čekat cokoli – a nutno předeslat, že v tomto ohledu rozhodně nezklamal. Debutoval sci-fi povídkami v osmdesátých letech. Jeho první román Omon Ra je poněkud šílená vesmírná groteska a krutá persifláž sovětského režimu. Následující Čapajev a Prázdnota vyšel roku 1993 a jasně předvedl, že autor si dovede počínat opravdu nekonvenčně. Prázdnota v jeho názvu odkazuje jednak na příjmení hlavního hrdiny (proto velké P), jednak na prostředí, v němž se děj odehrává: snový – či naopak velice reálný? – pustý svět, v němž je legendární velitel rudoarmějské divize V. I. Čapajev bódhisattvou, tedy vysokou duchovní bytostí buddhismu a Prázdnotovým učitelem. Druhá rovina příběhu se odehrává v blázinci, který však Prázdnota pokládá za svou halucinaci… Zřejmě nejvíce proslavil Pelevina román Generation P, hořký, zábavný a téměř – ale právě jen téměř – realistický příběh o novém Rusku a literárním vědci, který se ze svého institutu dostane přes prodej cigaret ve stánku až do velkého světa reklamy.

Vzděláním inženýr, vyznáním buddhista, znalostmi a zájmy světoobčan, duší Rus, jakoby stále na cestě mezi Východem a Západem, nikde tak docela doma; Pelevin patří k těm autorům, u nichž není jasné, zda používají prvky populární kultury jako stavební materiál svého uměleckého rejstříku, nebo zda naopak píšou nablýskaný brak skvěle maskovaný technikami „vysoké“ literatury. To je samosebou hlavně problém kritiků. Čtenář učiní lépe, když se do Pelevina pustí bez předsudků a utvoří si vlastní názor.

VLÁKNO A MEČ

Protože Viktor Olegovič přepracoval v Helmě hrůzy právě mýtus Thésea a Mínótaura, připomeňme si, jak to s nimi bylo „doopravdy“. Théseus byl velký řecký hrdina, jen o maličko menší než sám Héraklés. Byl synem athénského krále Aigea a jeho ženy Aithry, ale šuškalo se, že jeho pravým otcem je bůh moře Poseidón; však víme, jak to tehdy mezi bohy a pozemšťankami chodilo! Théseus byl vychován na venkově, pak jej otec povolal do Athén. Mladý hrdina cestou vykonal několik skutků spočívajících vesměs v zabití nebezpečného zvířete či člověka, a tím si vydobyl znamenitou pověst.

Jenže v Athénách nebylo tak veselo, jak by mělo být. Právě přijeli poslové krétského krále Mínóa, aby odvezli zlou daň, kterou Aigeus odváděl za prchlivý čin z mládí, vraždu Mínóova syna. Daň tvořilo sedm mladíků a sedm panen, kteří byli pak na Krétě předhozeni příšeře žijící uprostřed labyrintu, tvorovi půl člověk půl býk, zvanému Mínótauros. Tuhle část příběhu znali v Athénách všichni. Čím se však Mínós nechlubil, to byla identita netvora; šlo o jeho nevlastního syna, jehož pravé jméno bylo Astérion neboli Hvězdný. Narodil se Mínóově ženě Pasifaé v důsledku její nepřirozené lásky k bílému býku, což byl vlastně Poseidónův trest Mínóovi za nesplněný slib rituálního charakteru… (Mimochodem, když se do řecké mytologie zahloubáte, zjistíte, že s jejím převyprávěním do podoby vhodné pro děti se musel Eduard Petiška opravdu dost nadřít.)

Dál to víceméně známe. Théseus se přes malou radost svého královského otce vetřel do kontingentu, na Krétě se prohlásil svým jménem a oznámil svůj záměr. Mínós to přijal se smíšenými pocity; netvora se sám bál, zároveň však těžil z hrůzy, kterou Mínótauros vyvolával u jiných. Zaujal tedy víceméně neutrální stanovisko, které by však znamenalo Théseovu zkázu – bez místní pomoci neměl naději.

Tu mu poskytla Mínóova dcera Ariadné. Darovala Théseovi speciální meč a neméně speciální klubko nití. Théseus nechal ostatní plánované oběti u vchodu a sám se vydal na pouť labyrintem, který postavil slavný vynálezce Daidalos (otec Ikara, toho s křídly a voskem). Labyrint nebyl méně smrtonosný než Mínótauros sám, proto to klubko nití. Théseus našel Mínótaura, přemohl ho, probodl mečem a díky Ariadnině vláknu našel cestu zpět.

Pak museli všichni prchnout, protože Mínós se rozhodl, že nebude děkovat, ale trestat. Příběh ovšem nespěje k happy endu, ale spíše naopak. Ariadné se s Théseem rozešla už cestou. Zůstala na ostrově Naxos a není jasné, zda utekla ona jemu, nebo on jí – v každém případě se později oženil s její sestrou Faidrou, zatímco ona se provdala za boha Dionýsa, s nímž měla nešťastný vztah plný domácího násilí. Skončila ranou z milosti – bohyně lovu Artemis ji na její vlastní prosbu zastřelila z luku.

Théseus zas zapomněl při příjezdu do Athén vyměnit černé plachty za bílé, jak to měl s otcem domluveno, Aigeus tedy usoudil, že všechno dopadlo špatně a vrhl se do moře, které se od té doby a proto jmenuje Egejské. Thésea pak čekalo v životě ještě ledacos, dobrého málo, ale to je jiná pohádka. Vraťme se k Pelevinovi. Kdo si však nechce zkazit požitek z četby knihy, měl by na tomto místě otočit stránku.

ARIADNINY SNY

Osmice hrdinů se navzájem pozná jen pod přezdívkami podobnými těm, jaké si dávají účastníci internetových diskusních skupin. Postupně usoudí, že jejich situace má něco společného s legendou o Mínótaurovi. Jedna z postav má jméno Ariadna. Právě ta zahájila jejich konverzaci větou: „Postavím labyrint, ve kterém se dokážu zatoulat s tím, kdo si usmyslí mě najít – kdo to řekl a o kom?“ A tím se začíná odvíjet Ariadnino vlákno (thread – tak se tomu skutečně na webu říká) nejistého tápání labyrintem.

Postavy příběhu se nejprve seznámí navzájem, pak začnou zkoumat podmínky a omezení svého světa. Postupně zjistí, že dveře jejich pokojů jdou otevřít, což ovšem neznamená, že jsou na svobodě. Za dveřmi je totiž labyrint, pro každého z nich jiná verze: pro někoho park se sochami a živými ploty, pro jiného střižna plná videokazet s politickými projevy a filozofickými přednáškami, pro dalšího katedrála – a v jednom případě prostě další nevelká místnost s ledničkou plnou alkoholu.

Začínáme tušit záměr. Podoba labyrintu má vždy co dělat s charakterem postavy. Zřetelně religiózní „UGLI 666“ najde chrám a náboženskou disputaci; opilec Sartrik pití; dvě postavy reprezentující konzum a erotiku najdou hollywoodský příběh a ocitnou se spolu, ač každý sám, v nenaplnitelném milostném románku. A tak dále. Společným prvkem téměř všech labyrintů je trojice podivných figur, jakoby pán a dva sluhové; dva trpaslíci a jedna velká maskovaná postava. Z té se postupně začíná klubat Mínótauros. A z příběhu se tak stává čekání na Thésea.

Klíčovou roli má Ariadna, která jediná vnáší mezi účastníky zásadně nové informace, jež pak analyzují především oba intelektuálové skupiny, akademicky zaměřený Monstradamus a cynický technokrat Louskáček. Ariadnin labyrint je totiž pohodlnou postelí, kde se jí zdají živé sny. Tak zjistila, že pravděpodobný pán jejich světa se jmenuje „Asterisk“ (alias Astérion alias Mínótaurus), tak ve snu navštívila přednášku o Helmě hrůzy, která se postupně stává ústředním bodem příběhu.

Zde se dostává interpretace, nechce-li být jen doslovným převyprávěním, na tenký led, který Pelevin nastražil velmi důmyslně. Helma hrůzy není nic hrůzného, aspoň na první pohled ne. Není to ani helma, kterou nosí Mínótauros na své býčí hlavě. Je to jakési zařízení nebo spíš metafora, která má co do činění se způsobem, jímž člověk vnímá svět. „Funkční cyklus helmy nemá žádný počátek, proto se dá vysvětlovat od jakékoli fáze,“ řekl ve snu skřet Ariadně. Chtějí-li naši hrdinové pochopit, co se s nimi stalo a co bude dál, musejí prý porozumět Helmě hrůzy.

LABYRINT JE VĚČNÝ

 Jejich diskuse se však stočí k jiné helmě, o níž vědí více: k helmě, která je součástí počítačových systémů virtuální reality. Jak jim vysvětlí odborník Louskáček, člověk s takovou helmou na hlavě – slangově Helmák – je do značné míry ovladatelný. Dá se mu měnit zorný úhel, vysílat podprahové podněty, a tak řídit jeho chování a rozhodování. „Tyhle pokusy se rozhodně nedělaly kvůli kinu,“ odpoví Louskáček na naivní otázku postavy jménem Organizm.

Neděje se s našimi hrdiny totéž? Nejsou součástí nějakého pokusu, nemají helmy na hlavách? Na to samosebou nemají jednoznačnou odpověď, ani nemohou mít; vždyť v dokonalé simulaci nejde poznat, že o simulaci jde, tady se Pelevin nejtěsněji dotýká motivu Matrixu a ještě starších nápadů Stanislawa Lema. Jenže filozofie už brzy bude muset ustoupit akci. Jedna z postav – ta, která po celou dobu téměř nepromluví, opilec a vagabund Satrik – se totiž prohlásí za Thésea: Mínótauros i labyrint jsou jen iluze, říká (méně učesanými slovy); přestaneš-li v ně věřit, přestanou existovat. A jen to řekne, začne to být hodně nepřehledné.

Théseus podle všeho zabije Mínótaura, nebo aspoň udělá něco, co tak vypadá. Svět příběhu na chviličku jakoby přestane existovat, zachvěje se, projde singularitou – a pak se znovu utvoří, jiný a přece stejný. Postavy spolu začnou mluvit trochu jako herci po skončení hry; napůl ještě v roli, napůl mimo ni – a z jejich jednání, z jejich dialogu povstává nový labyrint a nový Mínótaurus… Je těžké to popsat, protože i Pelevin se tady dostal k hranicím možností své prózy a nejspíš kousek za ně, takže číst lze jen se zapojením dobré vůle a intuice. Konec není ani dobrý, ani špatný, je rezignovaný: nic nezměníme. „Naše role, Louskáčku, je pořád stejná. Civět na monitor jako Pavlovova čuba do zrcadla,“ říká Monstradamus.

NENÍ ÚNIKU

A co to všechno znamená? Že vnímáme svět přes hustý interpretační filtr a jinak ani nemůžeme, to je nejen důležitá teze postmodernismu, ale také a především základní premisa většiny dnešních společenských věd od psychologie a sociologie po historiografii a ovšem sémantiku.

Naše vidění světa je pak dáno jak objektivními vlastnostmi reality, tak vlastnostmi onoho filtru, který je podmíněný historicky i individuálně, nadto se s ním dá zvenku manipulovat, což může být čím dál tím závažnější faktor; jen se zeptejte Louskáčka, ale pozor, většina z toho, na čem pracuje, podléhá vysokému stupni utajení. „Labyrint je přece jakákoli trasa, po níž hnali Helmáka,“ říká UGLI 666.

Svůj labyrint i svého netvora si tedy nosíme v sobě, nemůžeme se jich nikdy zbavit, ale úplně bez moci nad nimi také nejsme. Zda je takový závěr optimistický nebo pesimistický, to je na vás. Pelevinův román v brilantním překladu Libora Dvořáka je tipem na dovolenou pro každého, koho standardní thrillery nudí a kdo se nebojí svého labyrintu.

Viktor Pelevin: Helma hrůzy. Mýtus Thésea a Mínótaura. Argo, Praha 2006.