Michael Cunningham – Vzorové dny

13.06.2006 – HANA ULMANOVÁ (MF)

Když vyšly v USA skoro přesně před rokem Vzorové dny Michaela Cunninghama, provázelo je značné očekávání. Byl to první autorův beletristický titul po ohromujícím úspěchu Hodin a stejně jako ony měl pojednávat, dle spisovatelových vlastních slov, „o síle, jakou znamená četba veliké knihy“, tentokrát Stébel trávyWalta Whitmana.

Rozporné ohlasy

Recenze však tento nový triptych sklidil smíšené. Hlavní literární kritička listu The New York Times Michiko Kakutani jej charakterizovala jako pouhé cvičení pro kurz tvůrčího psaní, jež schematicky převzalo strukturu Hodin a obalilo ji samoúčelným balastem. Ohlasy z Kanady upozornily na fakt, že jako všechny tři novely triptychu dnes spadala i Whitmanova poezie svého času do „nízkého“ umění. Talentovaný prozaik Michel Faber, Holanďan žijící ve Skotsku, sice ocenil žonglování s žánry, nicméně konstatoval, že vyprávění jen těžko zakrývá navenek čnějící filozofii. A proti tomu stojí doslova nekontrolovatelné výbuchy nadšení především amerických čtenářů. Najít správné místo pro Vzorové dny v kontextu Cunninghamovy tvorby tudíž rozhodně není snadné.
Podobně jako Hodiny pokrývají Vzorové dny tři různá období (konkrétně průmyslovou revoluci, počátek našeho století a vzdálenou budoucnost), a navíc i zde se vyskytují podivné, téměř nadpřirozené náznaky reinkarnace. Ve třech různých příbězích se opakuje jak rozvržení tří klíčových postav (chlapec, žena, muž) a jmen (v nepatrných obměnách: třeba z historické Catherine se stává současná Cat a futuristická Catareen), tak témata (vztah mezi člověkem a strojem, otázka bezpečnosti světa, technologického rozvoje a morálního pokroku a podobně).
Vše má spojovat v jeden celek Whitmanova poezie, jež však nepředstavuje jediné literární echo. K dalším by patřila robotem recitovaná báseň Emily Dickinsonové, metafora neviditelnosti nižších společenských tříd vypůjčená od Afroameričana Ralpha Ellisona či odkaz na vrcholný román Henryho Jamese Zlatá miska. V knize najdeme paralely jak s Hodinami, tak hlavně s Domovem na konci světa: namátkou smrt staršího bratra, který po sobě zanechá dívku, nebo snaha založit idylickou domácnost v lůně přírody.

Tři novely, každá jiná

Až potud by se tedy mohlo zdát, že se Cunningham až příliš drží osvědčeného modelu, který mu vynesl Pulitzerovu cenu za Hodiny. K zásadnímu odklonu se Cunningham odhodlal až v oblasti formy: první z novel nazvaná Ve stroji patří jak do kategorie duchařské, tak historické prózy, jaká člověku připomene i proletářský realismus wolkerovského typu. Druhou novelu Dětské tažení žánrově nejlépe zařadíme k thrillerům opírajícím se o myšlenku terorismu a závěrečný kousek s titulem Skoro jako krása je nefalšovaná sci-fiodehrávající se po blíže nespecifikované katastrofě, kdy se po matičce planetě prohánějí roboti a mimozemšťané. Všechny tři texty tudíž logicky nepostrádají jasně vybudovanou zápletku, ale i tady spíš než na řetězec příčin a následků spoléhá autor na prosté stavění rovin vedle sebe a občas se nevyhne ani pro něj tolik příznačným lyrizujícím pasážím.

Kdo byla Angela?

Kromě nezvyklého důrazu na akci překvapí též zcela dominantní rozměr americký, bez jehož hlubšího porozumění snad ani nemá valného smyslu knihu číst. Nakladatelství ji vybavilo zasvěceným doslovem, v němž Richard Olehla nejen objasňuje Whitmanův význam pro zrod americké kultury, ale také poukazuje na obtížnost adekvátního překladu samotného titulu (starší české verze používaly pro onu sekci z Whitmanových deníků termínu Příkladné dny). Nicméně se nelze zbavit dojmu, že Vzorové dny si mimo půdu rodných Spojených států širokou oblibu získat nemohou.
Na rozdíl od Hodin schopných oslovit jakéhokoli senzitivnějšího jedince se Vzorové dny obracejí jakoby výlučně na vzdělané Američany a amerikanisty. To jest na ty, kteří vědí, že během požáru newyorské manufaktury roku 1911 skutečně vyskakovaly švadleny z hořící budovy okny, dešifrují narážku na černošskou aktivistku Angelu Davisovou, chápou hrozbu křesťanské většiny ve volbách, přirovnání vesmírné výpravy k poutníkům na Mayfloweru či obraz jezdce na koni směřujícího do Kalifornie, na západ.
Výsledný efekt je poněkud rozpačitý patrně i z dalšího důvodu: Cunningham se očividně necítí s Whitmanem tak niterně spřízněn. Nezdá se, že by Ameriku vnímal jako utopii, jeho optimismus ohledně amerického způsobu života má své meze a ani jeho protagonisté Stébla trávy zrovna neprožívají, na což upozornila již výše zmíněná Michiko Kakutani. V první novele se recitace veršů objevuje coby jakýsi nekontrolovatelný tik, v druhé je učí dementní žena opuštěné děti, aby z nich vychovala sebevražedné útočníky, a do třetice je robotu Simonovi naprogramoval jeho tvůrce.

Tajemství a předtuchy

Jistěže každá ze tří novel má také své silné stránky: vykreslení tajemných hlasů a předtuch v prvním případě, atmosféra všudypřítomné hrozby v případě druhém či dojemná scéna umírání platonické milenkyještěrky v jinak nejslabším třetím kousku. Dohromady však kvůli oné nepříliš šťastné ústřední volbě nepůsobí mocněji než jako souhrn jednotlivých částí. Suma sumárum zajímavý, leč pouze částečný experiment, který uvázl na půli cesty.

Michael Cunningham: Vzorové dny. Přeložila Veronika Volhejnová, Odeon 2006, 304 stran, doporučená cena 229 korun.