Indie (16) – Jaipur, Amber

Snídáme v hotelu a pak odjíždíme na prohlídku města. Dnes to máme nečekaně i se zaplaceným průvodcem. Cestou nám povídá o historii města a naše první zastávka je v Jantar Mantar. Jedná se o astronomickou observatoř z roku 1734. Nachází se zde 18 staveb, které slouží k měření času, určení pohybu hvězd, planet, zjišťování znamení zvěrokruhu apod. Mají tu i obrovské sluneční hodiny měřící čas po 2 minutách. Observatoř je opravdu propracovaná a bez průvodce by z toho člověk nic neměl, protože by mu účel většiny staveb zůstal utajen. Potom vystoupáme na vrchol osamělého minaretu a pokračujeme do Amberu.

Ten se bohužel rekonstruuje, takže se místy pohybujeme po staveništi. Průvodce nám vysvětluje spoustu detailů, ale nemáme prostor na to, abychom se zastavili na některých místech déle, více si je prohlédli, možná i chvíli jen tak lelkovali. Místo toho Amberem procházíme stálým průvodcovským tempem . Čekali jsem od této pevnosti trochu víc.

Po prohlídce se vracíme do města a necháváme se vysadit u restaurace Niro’s. Prostudujeme j9delní lístek a raději rychle zdrháme. Nechali bychom zde minimálně 500 Rs a to si nemůžeme dovolit. Naštěstí hned vedle je McD. S radostí tam zaplujeme a Bea si dává nějakou mexickou rolku a já McMaharadža. Sedne nám to. Pak jdeme poslat pohledy na poštu. Tu nacházíme celkem rychle, ale je třeba ještě někde sehnat lepidlo na známky. Bea si od nějakého pána jedno půjčí. Předpokládá, že se jedná o poštovní erár. Člověk, který jí lepidlo dal, ale pořád postává v naší blízkosti. Je to divné. Nakonec vyjde najevo, že to lepidlo bylo jeho vlastní. Žádný erár tu neexistuje.

Cestou z pošty se ještě jednou stavíme v McD na zmrzku a pomalu se vracíme do starého města. Jsme už uchození a do srazu s řidičem stále ještě chybí hodina. V městském paláci se zašít nejde. Požadují tu vstupné 180 Rs. Nablízku vidíme chrám, ale bohužel je zavřený. Zachráníme se v džuserii. Bea si objedná pomeranč, já granátové jablko. Dává se s námi do řeči nějaký Ind, který má údajně tátu v Thajsku a mámu v Japonsku. Je asi za vodou. Pak se vracíme do hotelu.

Billu si veze v autě kamaráda, taky řidiče, který se jmenuje také Billu, ale je o dost starší. Otvíráme whisky a starý to do sebe lije jako protržený. Dopíjíme náš zbytek a pak zahučí ještě půlka druhé flašky. Starý Billu si nalévá po deckách, takže se není co divit. Náš Billu se taky slušně zrychtuje a když jde starý spát, vede zase ty svoje opilecké řeči, kterým s Beou nerozumíme. V 22:30 to ukončujeme a jdeme spát.

PS: objevila se tu hluchoněmá skupina z Bikaneru.