Indie (14) – Pushkar

Odjezd z Udaipuru je v 07:00. Kolem desáté děláme zasávku na občerstvení. Dáváme si na snídani placky, masala čaj a vodu. Když nám ale naúčtují 160 rupek, tak se nestačíme divit. To jsme snědli půlku kuřete, nebo co? Řidič, když za něj snídani zacvakneme, ani nemrkne brvou, natož aby poděkoval. No nic. Jedeme dál. Zkoušíme trochu toho jeho žvýkadla. Zpočátku je to odporné, ale Beatě to nakonec i zachutná. Přes šíleně rušný Ajmer se v jednu dostáváme do Pushkaru. Hotel za 400 rupek je dost luxusní. Velký pokoj disponuje také koupelnou, na recepci je příjemný chlapík. Řidič nás hodí do města.

Je tu jedna hlavní ulice, která vede podél jezera a ghátů. Všichni tu vypadjí ohromně nezávisle a free. Jako z květinové revoluce. Samé dredy a post-hippísácké oblečení. Naušnice a piercingy všude po těle, do toho hromada tetování. Vlastně tu nic moc není a celé město je orientované na turisty. Spousta obchůdků, levných restaurací a prodejců džusů. To je něco pro nás. Hned si dáváme mandarinkový džus – Bea dokonce vylepšený mátou. Omrkneme ghát Gau (hlavní ghát) a potom jdeme do Brahmova chrámu. Ten je nějaký špinavý. I ty gháty by potřebovali pozametat častěji, a možná taky čas od času vytřít, když leží přímo u vody. V nepořádku není těžké narazit na exkrementy krav/psů/holubů, kterých se tu po zemi válí opravdu dost.

Obcházíme jezero kolem dokola a jdeme na oběd. Dáváme si těstoviny a humus. Bea začíná být alergická na indické jídlo. Nemůže ho už ani cítit. Na zapití samozřejmě čerstvý džus. Restaurace se jmenuje Venus a jídlo mají opravdu chutné.

S plným žaludkem se rozhodujeme zdolat blízký kopec, na jehož vrcholu se nachází chrám Sávitrí a měl by odsud být hezký výhled na město. Pod kopcem leží slušná hromada písku, kterou tahají chlapi, ženské i děti nahoru. Naloží si písek do pytle, pytel hodí na hlavu a jdou. Je to pořádně náročné. My se na cestě nahoru dost zadýcháme i bez pytlů. Průvodce nelhal. Výhled je opravdu úžasný. Nejdřív okolí pozorujeme přímo ze svatyně, ale potom jdeme ještě kus za ni na skálu, kde jsme téměř sami. Pushkar je při pohledu shora malý a jezero vypadá pouze jako kaluž. Město je sevřené mezi horami a celá ta scenérie je velmi malebná.

Při západu slunce zahajujeme sestup. Ve městě se rozjíždí nějaká oslava. Ulicemi prochází průvod – hudebníci, koně, vepředu chlapi tlačí agregát, který vyrábí elektřinu pro osvětelní průvodu. Lampy si účastníci nesou s sebou. Mají tvar velkých květináčů, které lidé nesou na ramenech. Z květináčů trčí konstrukce připomínající kytku jejíž listy jsou vlastně žárovky. Přibližně 6 žárovek na jednu kytku. Průvod se posunuje děsně pomalu, produkuje neskutečný rámus – bubnování, píšťaly a všemožné hudební nástroje neustále vyluzují nějaké melodie. Na konci průvodu se pod baldachýnem nese jakási svatá soška. Je to neuvěřitelná podívaná.

Když průvod konečně zmizí v útrobách města, tak jdeme ještě na malou večeři do jednoho roof-topu. Sendvič, hranolky, džus. Příprava jim tam trvá dost dlouho, ale jídlo je dobré. Pak už do hotelu a spát.