Indie (11) – Ranakpur

V 09:00 je check-out a my odjíždíme směr Ranakpur. Cesta se celkem vleče a v Ranakpuru jsme v jednu. Vůbec to nevypadá, že by tu měl být někde slavný chrám. Několik hotelů kolem bezvýznamné cesty, jinak nic. Náš hotel vypadá hezky, má udržované trávníky, na stromě si všímáme zeleného papouška a pokoj stojí pouze 300 rupek. Přímo v hotelové zahradě pase nějaký pastevec ovce – přímo před naším pokojem.

Bea se svěří řidiči, že ji pořád bolí břicho (resp. má průjem) a řidič říká, že má určitě posunuté „gravity centre“. Prohmátne jí břicho a raději odchází pro pomoc. Za chvíli se vrací i s ředitelem hotelu a místním zahradníkem. Je to kluk černý jako bota, který je oblečený v bílém, ale již pořádně špinavém a otrhaném tričku. Chvíli se všichni tři radí, dohadují a divoce gestikulují. Nakonec se shodnou, zahradník si namočí prsty do oleje a začne na Beatiném břiše provádět krouživé pohyby, které zakončuje na pupku, kdy rukou prudce trhne nahoru. Pak se snaží dostat gravity centre na správné místo a proceduru zakončuje tím, že z břicha dlaněmi něco tlačí do nohou a nakonec má Bea prudce kopnout jednou nohou, potom i druhou, aby se sebe nemoc dostala ven. Nakonec jí ještě zkontroluje břicho, říká, že vše je již v pořádku a spolu s ředitelem Beatu posadí do pozice lotosového květu. Dostane nařízeno pohybovat se pouze zvolna, aby centrum zůstalo na svém správném místě.

Chvíli odpočíváme a potom jdeme na oběd. Mají zde ale pouze švédský stůl za 180 Rs. To je celkem nehoráznost. Bereme si každý jen jedno malé jídlo a ředitel nám slíbí nějakou nevýznamnou slevu. Po obědě se pěšky vydáváme do chrámů. Hlavní chrám je zasvěcen Adináthovi a byl postaven roku 1439. Chrám podpírá 1444 sloupů, z nichž každý je originálně a výjimečně precizně vyzdobený. Jsme zde asi hodinu a Beata za tu dobu musí 3x navštívit toaletu. Její stav není stále ideální. V pět se chystáme vrátit do hotelu a čeká nás překvapení. U brány vidíme našeho řidiče. Místo procházky se zpátky pohodlně vezeme. Večer se už nic moc neděje. Popíjíme před pokojem s řidičem 8PM a jíme k tomu ananas. Billu se zase celkem slušně namete a svěřuje se, jako ho svedla nějaká 49 letá turistka. Je zvláštní, že za 9 let, co už se živí jako řidič pro turisty, stále mluví tak špatně anglicky. Nerozumí základním větám, které jsem schopný ze sebe vypravit i já. :o) Tím pádem jakákoliv složitější diskuze nemá šanci na úspěch.

Ještě před otevřením whisky jsme se šli podívat na sunset point. Měl být u jezera, ale to bylo zrovna vyschlé a zůstala po něm jen malá kaluž. Přišli si nás prohlédnout tři děti. Dvě holky a klučík, který lízal nějakou sladkost z igelitového sáčku. Nic po nás nechtěli, jen si sedli kousek vedle a pozorovali nás. Trochu se styděli. Zeptal jsem se jich, jestli si je můžu vyfotit. Souhlasili. Dal jsem jim pak každému rupku. Bonbóny bohužel zůstaly na pokoji. Děti byly sice nesmělé, ale měly chytré pohledy. Sledovali jsme západ slunce a vzájemně se na sebe usmívali. Billu se je snažil přesvědčit, ať zazpívají nějakou písničku, ale nechce se jim. Starší děvče (10 let?) nakonec něco začalo zpívat a mladší jí přizvukuje. Když člověk vidí prostředí, ve kterém tyto děti žijí, tak si uvědomí, že s z něj asi nikdy nedostanou, tak něj jde smutek. Mladší holčička někam odběhla. Dal jsem té straší ještě nějakou rupku a šli jsme zpět do hotelu. Starší holka s klukem šli s námi. Slyšeli jsme za sebou cinkání náramků, které měla kolem kotníků. Když cinkání ustalo, tak jsme se otočili. Děcka byla doma. Bydleli v chatrči hned za cestou. Starší holka vykukovala z vrátek a ještě jsme si zamávali.