Ráno se přesouváme do Valladolidu, kde máme přestoupit na autobus do Chichén Itzá. Autobus má více než 30 minut zpoždění a navíc není na místenky, takže zpočátku téměř všichni stojíme (i batohy máme uvnitř – já+Bea+Iveta). Beatu za chvíli pouští jeden místní gentleman sednout. V Cobá se autobus už konečně trochu uvolní. Do Valladolidu přijíždíme kolem poledne, Saša sežene hotel, hodíme si tam bágly a vyrážíme do Chichen Itzá. Je tu neskutečně moc Amíků a vstupné 88 pesos místo obvyklých 38 pesos. Prohlídka je vcelku hezká, ale ty davy to trochu kazí. Zdoláváme pyramidu, prohlížíme si spousty sloupů a také tu mají největší hřiště na míčovou hru zvanou pelota. Je tu k vidění i „cenote“, což je taková přírodní studna, do které občas prý házely panny. Jedna budova má podobu šneka – El Caracol, což je jedna z mála zachovalých mayských kruhových staveb. Cestu zpět absolvujeme v autobuse ADO s místenkami.

Na prohlídku Valladolidu máme jen tento večer. Nejdříve se na náměstí dobře a levně najíme a jdeme se podívat na ulici 41, která má být zrekonstruovaná s koloniálními budovami. Pak ulicí 41A docházíme ke kostelu sv. Bernarda se Sieny a klášteru Sisal, což mají být nejstarší křesťanské stavby na Yucatánu (1552) a leží na pěkném náměstí. Cestou nahlížíme okny lidem do obýváků a obdivujeme různé svaté obrázky obklopené blikajícími světýlky. Únava ale pomalu roste, vracíme se do hotelu a spát.