V přístavu jsme ještě s nějakými cizinci nastoupili do loďky, která pojmula 16 osob a vydali se na 20 km dlouhou cestu k hrázi, kde kaňon končí a je zde zbudovaná vodní elektrárna. Viděli jsme spoustu vodních ptáků, krokodýla, skalní útvar připomínající vánoční stromek, strmé stěny…kdyby na loďce nějací Švýcaři nezačali vyhulovat, byla by to fajn idylka (ještě by si ale člověk musel odmyslet několik úseků, ve kterých jsme míjeli velké množství odpadků – Švýcaři taky cvrnkali špačky přímo do vody, kam se poděla jejich slušnost?).

U hráze jsme měli přestávku na záchod, kluk dolil do nádrže benzín a řezal to plnou rychlostí zpět. Asi kilometr od přístravu mu ale benzín došel, takže k nám musel dojet jeho kámoš, aby si od něj mohl palivo dočerpat. Slunce peklo jako ďas a v Chiapa de Corzo jsme si ještě dali rozhod na jídlo. Hlad jsme ale moc neměli, takže jsme si dali jen malé banány a broskve. Já jsem ještě přidal mango. Chvíli jsme se potloukali kolem, Beata koupila čelenku a známky na pohledy.

Vrátili jsem se do Tuxtly a odtud v 15:15 odjížděl autobus do San Cristóbal de las Casas. Cesta trvá asi dvě hodiny a proti nesnesitelnému vedru v Chiapa de Corzo je tu pořádná zima. Ubytujeme se v hezkém hotelu (internet zdarma) a jdeme do města. Všude kolem jsou indiánky prodávající své výrobky. Saša okamžitě kupuje svetr. Kolem se tyčí hory a město má moc hezkou atmosféru. Touláme se po venku až do deseti večer. Nejdří dáváme kávu (já kapučíno + kahlúa) a potom ještě i pivko. Beata je z města nadšená. V hotelu pak píšeme maily, když už je tu ten internet zdarma. :o)