Mexiko (6) – Puebla

První úplně klidná noc. Ráno nasedáme do taxíku a jedeme na autobusové nádraží, odkud v 07:25 odjíždí autobus do Puebly. Cesta trvá dvě hodiny a projíždíme i těsně podél sopky Popocatépetl (5452 m.n.m.) a Iztaccíhuatl (5286 m.n.m.). Tato jména v překladu znamenají Kouřící muž a Bílá žena.

V aztécké mytologii byla Iztaccíhuatl princezna, která se zamilovala do bojovníka Popocatépetla. Otec lásce nepřál a nápadníka poslal do války s Oaxakou, přičemž podmínil ruku princezny vítězným návratem (což nepředpokládal). Posléze princezně nechal vzkázat, že Popocatépetl padl v boji, princezna se usoužila zármutkem. Po návratu z války Popocatépetl zjistil, že je princezna mrtvá a také zemřel žalem. Bohové oba milence přikryli sněhem a proměnili v hory. Iztaccíhuatl připomíná ženu ležící na zádech, přikrytou bílým závojem, Popocatépetl se stal sopkou, která svoji zlost nad ztrátou milované ženy projevuje zuřivými erupcemi ohně, popela a dýmu.

V Pueble je těžké sehnat hotel, protože zde právě probíhá (údajně) sjezd anonymních alkoholiků – má jich zde být kolem 6 tisíc. Nakonec se nám podaří ubytování sehnat. Pokoje prostorné, ale koupelny katastrofální. Do sprchy raději vůbec nelezu ani v sandálech. Většina výpravy má hlad a jdeme se tedy hned najíst do Café Munich. Beata si dává tacos a já místní specialitu mole – čokoládová pálivá směs s masem zatočená v kukuřičné placce. Oproti včerejšku je to o moc lepší. Pak vyrážíme do ulic. Musíme se neustále dívat pod nohy, protože v některých místech chybí části chodníku, místo nichž v zemi zví jen díra.

Opět začínáme na Zocalu. Katedrála, která se zde nachází, je druhá největší v zemi. Pokračujeme okružní procházkou městem. Obdivujeme krásné kachlíkové budovy, které jsou na každém kroku. Puebla je výrobou kachliček vyhlášená. Ty jsou i v kostelech, ve státních budovách, koloniálních domech, venku i vevnitř. Městou má kouzelnou atmosféru. Zamíříme na trh, kde převládá především keramické zboží a Beata si zde kupuje krémovou blůzku. Potom se nám podaří nahlédnout do Teatro Principal, nejstaršího divadla na celém kontinentě.

Po prohlídce města si dáváme rozchod. My se Sašou a panem Bendou jdeme do Convento de Santa Rosa, kde se nachází muzeum a také dochovaná kachlíková kuchyň, ve které jeptišky vynalezly Mole Poblano. Dále navštěvujeme kostel Santo Domingo, který ukrývá přeplácaně zdobenou (průvodce tvrdí nejokázaleji dekorovanou) kapli v Mexiku. Okouníme za mřížemi se spoustou dalších zvědavců, když tu příchází chlapík a pouští nás dovnitř. V této Capilla del Rosario potkáváme také skupinu Poláků. Všichni jsou uchváceni. Následuje rozchod.

Jelikož jsme na trhu zakoupili pohled s vyobrazením moc hezkého kostela, rádi bychom ho viděli i na vlastní oči. Začíná být ale trochu zima. Skočíme se do hotelu obléct, sníme si zalévací těstoviny a vydáváme se hledat kostel z pohledu. Podle názvu a mapy jsem identifikovali jeho polohu, ale nedaří se nám ho pořád najít. Slunce zapadá, utíkáme k věži, která by snad kostelu mohla patřit, ale jsme někde za ním. Obíháme ho celý dokola a ještě to tak tak stíháme, než se setmí. Udělám fotku, Beata jde dovnitř a já se přesunuji ještě k nadchodu nad cestou, odkud je nádherně vidět Popo. Potom už se v klidu vracíme zpět do města.

Touláme se hezkými uličkami a na starém trhu si kukujeme vařenou kukuřici do kelímku. Jsou to jen zrnka s bylinkami a chilli. Pálí jako čert, ale jsou moc dobré. Ještě chvíli posedíme na Zocalu pod zeleně osvětlenými stromy a ve 20:00 musíme stihnout schůzku v hotelu. Dohadujeme podrobnosti na zítřek a i když ostatní jdou na hromadnou večeři, tak my už se přesunujeme na pokoj. Tam zjišťujeme, že jsme nakonec viděli úplně jiný kostel, než je ten na pohledu. Ten totiž není vůbec ve městě Puebla, ale někde ve státě Puebla. Pouze se shodují názvy – San Francisco.