Na snídani formou bufetu, jsme dorazili v 09:00. Výběr byl solidní, takže jsme se slušně najedli – chamon, sýry, jogurt, zelený meloun, broskvový kompot, šunka, sladkosti, juice.

Potom sbalit věci a na letiště, které je v Madridu obrovské. Ještě jsme si koupili vodu v samoobsluze (automat sežral Euro a vodu si ponechal ve svých útrobách) a pak už do letadla. Nebýt rodičů se dvěma dětmi, které se řvaly téměř celou cestu (hlavně mladší chlapec, starší byl hodnější, ale zase si místo toho káknul do plen), byla by to téměř idylický let. V letadle jsme seděli vedle Jarky a Ivety – proběhlo letmé seznámení. Obě jsou zřejmě účetní z Kladna. Ivetě je 42, Jarce těžko říct, ale asi víc. Průvodkyně Alexandra sedí vedle pana Bendy (důchodce), který do ní 3/4 cesty něco nadšeně hustí. Olomoučáci mají sedadla o několik řad za námi. Zhlédli jsme film „Shall we dance“, přečetli si noviny, pojedli, popili a v 18:00 místního času, při západu slunce, přistáli v Mexico City.

Ze všeho nejdříve jsme vyměnili peníze, Saša zavolala do hotelu a jeli jsme se ubytovat. Hotel San Antonio se nachází kousek od Zocala. Vyfasovali jsme pokoj v přízemí. Cimru bez oken, zato se záchodem a sprchou. Vyrazili jsme na půl hodiny do města, trochu se projít a porozhlédnout, ale pak hned spát.

Noc ale nebyla tak klidná, jak bychom si představovali. Ba byla přímo krušná. Když jsme ulehli, začalo něco přímo za naší stěnou vydávat monotónní dunivý zvuk, který byl velmi nepříjemný pro sluch a rozvibrovával podlahu i stěny. Po chvíli sice usta, ale ne nadlouho. Byli jsme unavení a kvůli tomu rambajzu jsme nemohli spát, takže Bea se nakonec vzchopila a vyrazila si stěžovat na recepci. Uhádala výměnu pokoje, ale až od další noci. Zvuk naštěstí na zbytek noci ustal. Přesto jsme už tuto noc nedokázali pořádně usnout. Dle recepční to byla „aqua pumpa“ – zřejmě z vedlejšího domu z kuchyně restaurace.