Indie (23) – Váránasí

Indie (23) – Váránasí

S Papu jsme domluvení na 05:45 před hotelem. Veze nás rikšou ke ghátům, kde se snažíme schrastit nějakou loďku. Ceny jsou samozřejmě hodně přemrštěné. První nabídka zní 600 Rs/loďka. Po chvíli se nám podaří sehnat loďku za 400 Rs. I tak je to moc. Vydřiduši indičtí. Nicméně projížďka je kouzelná. Lidé se chodí koupat do Gangy, na břehu meditují jogíni a svatí muži. Na spalovacím ghátu hoří ohně. Ganga za rozednění dýchá kouzelnou atmosférou a peněz za projížďku rozhodně nelitujeme.

Papu nás čeká na břehu a nejdříve zamíříme do chrámu Tulsi Manas Mandir (1964) a potom do chrámu bohyně Durgy – Shri Durga Temple. Tam nás ale nechtějí vpustit dovnitř. Vracíme se do hotelu na snídani, ale cestou se naše rikša porouchá. Chcípne a už nejde nastartovat. Papu nám domluví cyklo-rikšáka , který nás za 40 Rs hodí do hotelu.

Dáváme si snídani a v 11:00 jsme domluvení s Papu před hotelem. Čeká nás se zprávou, že jeho tuk-tuk je nepojízdný. Místo sebe nám dohodí kamaráda. Beatinu otázku, kolik to bude stát, přejde bez odpovědi. Jedeme do starého města a asi hodinu vysedáváme na hlavním ghátu – Dashashwamedh Ghat. Překvapivě nás tady nikdo neotravuje, takže můžeme jen tak sedět a pozorovat dění kolem. Pak se vydáváme ke spalovacímu ghátu. Tam nás odchytává nějaký kluk a vleče nás do hospicu přímu nad ghátem, kde nám jakýsi člověk vysvětluje podrobnosti obřadu spalování. Je to zajímavé, ale chlap vypadá dost divně a kolem stěn polehává několik lidí, kteří taky nevypadají v extra dobré kondici. Celou dobu samozřejmě tušíme pointu – dostat z nás nějakou tu rupku. K tomuto bodu programu se dostáváme ve chvíli, kdy chlap vysvětluje, jak neuvěřitelně drahé je dřevo na spalování (banyán) a kolik se ho na jedno spálení spořebuje (1 kg = 170 až 350 Rs). Přišourá se k nám stařenka s napřaženou rukou (gesto, které zde ovládá úplně každý) a náš průvodce se nás ptá, kolik kilo dřeva jí chceme věnovat. Je jasné, že výklad je u konce. Bea dává stařence 30 Rs a chlap si myslí, že jsme mu asi špatně rozuměli. Ještě jednou, už poněkud důrazněji, opakuje, kolik kilo dřeva jí chceme věnovat. Uzrál čas na rychlou evakuaci.

Procházíme gháty, které se nacházejí za tím spalovacím (ten se jmenuje Manikarnika Ghat), ale tady se už nic moc neděje, takže se vracíme zpět k hlavnímu ghátu. Ten se zrovna začíná mýt. Jdeme se tedy najíst do starého města, ve kterém se nalézají úžasné úzké uličky. Dokonce tu není ani moc lidí.

Po dobrém obědě procházíme ještě další gháty v opačném směru od hlavního ghátu. V 17:00 jsme domluvení s rikšákem, který nás hodí do hotelu a potom na nádraží. Dáváme mu 60 Rs a on se začne rozčilovat, že je to málo. Opět jsme doplatili na vlastní hloupost, že jsme si nedohodli cenu předem. Chvíli se handrkujeme a rikšák volá Papu. Ten mi do telefonu říká, ať mu dáme 150 Rs, i když on sám po nás chce 300 Rs. Nakonec mu k těm původním 60 Rs přidáváme ještě 100 Rs a mizíme na nádraží. Ještě ho slyšíme, jak za námi kleje.

Na vlakovém nádraží u našeho nástupiště visí seznam cestujících s místenkou a překvapivě tam naše jménu jsou uvedena. Neuvěřitelné. Před odjezdem vlaku se ještě na peróně bavíme s nějakou izraelkou. Když vlak přijíždí, tak nejdřív nastupujeme do špatného vagonu. Sotva se usadíme, tak musíme vstát a přesunout se. Vlak vyjíždí načas. Indové večeří. Asi v devět chystáme lůžka a uléháme.