Indie (10) – Mount Abu

Indie (10) – Mount Abu

Máme oba průjem, takže jdeme sehnat něco, co by se dalo sníst a neudělalo nám to v žaludku příliš velkou neplechu. Na trhu kupujeme ovoce – banány, ananas, mango – v nějakém obchodě potom sladké suchary a nakonec ještě pro každého dvě buchtičky, které jsou ale myšlené jen jako příloha k nějakému dalšímu jídlu. V deset máme sraz s řidičem. Před tím ještě musíme v bance vyměnit peníze. Tam je chlap jak ze zpomaleného filmu, vyplňuje nějaký formulář, takže čekání se táhne. Peníze ale naštěstí dostávám.

Vyrážíme na nejvyšší místo Rádjastánu. Je to hora Guru Šikhar jejíž nadmořská výška dosahuje 1723 m n. m. Pod vrcholem hory se nalézá parkoviště z nějž se pokračuje pěšky nahoru. Většinu cesty po schodech. Člověk se nahoru může nechat i vynést na nosítkách, ale tyto nabídky samozřejmě odmítáme. Jdeme po svých, cesta je poměrně příjemná, ale v jednom místě ucítím potřebu si trochu ulevit, zbavit se vyšší plynnatosti. Opatrně úkon provedu, ale pociťuji, že mé ulevování získává nečekaně hmotnější konzistenci, než jsem zamýšlel a musím okamžitě zapadnout za nejbližší křoví, abych zabránil svému společenskému znemožnění z důvodu znečištění oděvu. Nejsem ale dostatečně rychlý, takže vlhčenými ubrousku musím ošetřit jak spodní prádlo, tak i kalhoty. Spotřebuji jich pěknou řádku, než se zase můžu vydat do společnosti. I tak cítím v zadní části kalhot nepříjemný flek. Na vrchol už se dále dostáváme bez dalších krizových momentů a můžeme si prohlédnout miniaturní svatyni vytesanou v nejvyšším kameni. Sedí zde namačkaný jen nějaký svatý muž. Nic dalšího se sem již nevleze. Přelézáme zábradlí u schodů a svatyni (překřtěnou na “obludu”) ještě fotíme trochu z odstupu.

Vracíme se na parkoviště a pokračujeme k chrámům v komplexu Achal Gadh. Je zde zanedbaná vesnička, dva chrámy a zbytek nějakého komplexu budov. Nejdřív jdeme kolem vysychajícího jezera se třemi kamennými buvoly k jakýmsi rozpadajícím se domům a následně do džinistického chrámu. Tam Bea musí velmi rychle využít místních toalet. Není jí dobře, ale pokračujeme ještě k výše položenému hinduistickému chrámu. Jsme zde téměř sami a ze svatyně se line zpěv. Bea má ale křeče v žaludku a opět musí na záchod. Prohlídneme si chrám, je zajímavě barevně řešený a před oltářem sedí původce zpěvu.

Scházíme k autu a přejíždíme k chrámům v Dilwaře. Jedná se o nejkrásnější džinistické chrámy v Indii. Především dva z pěti chrámů jsou nebyčejně pečlivě a jemně vyzdobené. Nejstarší chrám Vimal Vasahi je z roku 1031. Pozdější chrám Luna Vasahi (Neminath) je z roku 1231. Výzdoba je zde úchvatná, ale bohužel platí zákaz focení. Při cestě do Mount Abu jsme potkávali spousty opic a tady v Dilwaře si zřejmě založily základní tábor. Jde z nich trochu strach. Jeví se drze, oprskle a nevypočitatelně.

Vracíme se do hotelu. Chvíli odpočíváme, ale chceme stihnout západ slunce na skále nad jezerem. Schody nahoru jsou lemované odpadky, což naštěstí nesnižuje krásu výhledu, který nás na vrcholku čeká. Udělám pár fotek a scházíme do města na večeři. Na Indy je ještě brzo, takže jsme v restauraci sami. První návštěvníci se začínají objevovat, až když už odcházíme. Pomalou chůzí se vracíme k hotelu a před spaním máme ještě chvíli puštěnou televizi, abychom více nasákli Indickou kulturu…