Kneale, Matthew – Angličtí pasažéři

Matthew Kneale – Angličtí pasažéři

12.07.2002 – Ladislav Nagy (LN)

Nakladatelství BB Art právě v překladu Hany Volejníkové vydalo velice úspěšný román britského spisovatele Matthewa Knealea Angličtí pasažéři. Téměř neznámý Kneale, jenž v současné době žije v Itálii, svým v pořadí už čtvrtým románem zaujal kritiku loni: kniha byla nominována na Booker Prize, jež jí sice utekla, nicméně nedlouho poté získala Whitbreadovu cenu za ˝nejlepší román roku˝. A právem. Jde o knihu, jakých se za rok neobjeví zrovna hodně – má nápad, hloubku, je skvěle napsaná, nepostrádá humor, ale ani četné podněty k zamyšlení.

Hledání ráje

Silný příběh, na němž román stojí, má svůj původ v touhách několika lidí: kapitán Illiam Quillian Kewley z ostrova Man touží zbohatnout na pašování brandy a tabáku do Anglie, lékař Potter hledá materiály a důkazy pro své rasistické teorie a reverend Geoffrey Wilson chce dokázat ˝bezbožnost geologie˝, neopodstatněnost tvrzení o stáří Země a najít místo, kde se rozkládal původní ráj – po bádání v knihách se rozhoduje pro výpravu do Tasmánie. Tyto tři osoby svede osud dohromady v Londýně, kde reverend hledá lidi pro svou výpravu a kapitán je zde zrovna zadržován anglickou celní stráží – pod tlakem okolností musí reverendovu nabídku přijmout a k protinožcům se vypravit. Tak začíná dlouhá cesta, na jejímž konci na nikoho ze zúčastněných nečeká to, co si představoval. Ani peníze, ani sláva, jen smrt, zoufalství, šílenství a zmar. Z jejich cesty profituje vlastně jen čtenář, jemuž Kneale předkládá úchvatný příběh – živý portrét situace v někdejší britské kolonii, kritický pohled na zotročení a vyvraždění domorodého obyvatelstva, stejně jako na nesmyslný fanatismus – jak reverenda, jemuž náboženský zápal nakonec zatemní mysl, tak doktora, který je posedlý rasovými předsudky a na základě frenologie chce dokázat rasovou hierarchii. Případ reverenda Wilsona se zakládá na skutečných teoriích poloviny devatenáctého století, kdy se obhájci doslovného znění bible snažili dokázat, že Země je stará skutečně jen pár tisíc let a pokoušeli se někde na Zemi najít pozůstatky biblického ráje. Stejně tak zapálení rasistického doktora Pottera pracujícího na svém životním díle Osud národů má reálný předobraz, konkrétně – jak Kneale píše v epilogu – v díle Lidské rasy, fragment lékaře Roberta Knoxe, v němž tento teoretický předchůdce Hitlera pojímá celé lidské dějiny jako jeden boj mezi rasami (pouhé dva roky poté, co Marx s Engelsem pojali dějiny jako konflikt mezi třídami). Kneale těmto příběhům nevěří: ani marxistickému, ani rasistickému, ale ani náboženskému, ba co víc, má za to, že jsou pro lidstvo naprosto zhoubné. Jeho román, příznačně rezignující na kontinuální vyprávění, rozsekaný na několik fragmentů a podávaný čtenáři z různých úhlů pohledu, jasně ukazuje, že každá touha ospravedlnit nějaký takový velký příběh končí katastrofou, bezprávím, násilím páchaném na nevinných a bezmocných.

Zajímavý experiment

Angličtí pasažéři je román s hlubokým lidským sdělením, kniha stejně zajímavá po formální i po obsahové stránce. Příběh posouvá dopředu hned několik vypravěčů, nabízejících pohled z nejrůznějších úhlů, přičemž jen málo z nich nás provází po celou knihu – někdy se vyprávění překrývají, jindy nám autor naopak poskytne svobodu si děj domyslet. Nepominutelnou stránkou tohoto svěžího díla je humor, jenž románům zabývajícím se podobnými tématy občas bolestně schází. Matthewu Knealeovi se podařilo napsat mistrovské dílo a je moc dobře, že se s ním může tak záhy seznámit i český čtenář.

 

 

Matthew Kneale – Angličtí pasažéři

05.12.2002 – PETR FANTYS (MF)

Prakticky každý román, jehož tématem je historie, vypovídá především o atmosféře a myšlenkách doby svého vzniku. Do anglicky psaných historických románů druhé poloviny dvacátého století pronikají soudobé prvky a aspekty zpravidla záměrně, až okázale. Projevují se volbou příslušné historické látky, především však inovačními stylistickými a vypravěčskými postupy. Z děl přeložených do češtiny připomeňme kupříkladu Francouzovu milenku Johna Fowlese či některá díla J. G. Farrela. Také kniha Angličtí pasažéři autora Matthewa Kneala se po svém vydání koncem devadesátých let zařadila mezi ambiciózní historické romány nového typu a v anglicky mluvících zemích vyvolala mimořádný ohlas. Nepříliš nápaditý název skrývá barvité vyprávění z devatenáctého století o výpravě pašerácké lodi z ostrova Man. Její posádka musí nešťastnou shodou okolností na svou palubu přijmout trojici Angličanů a vyrazit do daleké Tasmánie, jejíž kolonizace dospěla až k naprostému vyhubení původního obyvatelstva. Angličané nejsou žádní nevinní pasažéři. Odjíždějí s jasným cílem a jsou vyzbrojeni převratnými teoriemi: jeden z nich nechce nic menšího než najít zahradu Eden, druhý chce zase dokázat nadřazenost Anglosasů nad ostatními rasami. Z formálního hlediska může překvapit asi množství vypravěčů – je jich víc než dvacet! Svými svědectvími, dopisy či deníkovými záznamy splétají historický obraz, který si svým rozsahem a “realistickou” pestrostí nezadá s velkými románovými díly devatenáctého století. “Promenádují” se tu lovci tuleňů, guvernéři, snílci či bezohlední kolonizátoři… Vyprávění se však přece jen soustředí na určité figury: na oba strůjce šílených projektů, jejichž protipólem jsou věčný smolař kapitán Kewley (podle rasových teorií doktora Pottera představitel méněcenné keltské rasy) a míšenec Píví, skrze jehož svědectví sledujeme tragický osud původních obyvatel Tasmánie. Kneale mistrně pracuje s jazykem jednotlivých postav; ať už je to například kapitánova zemitá mluva či Pívího angličtina, která je konglomerátem výrazů odrážejících jeho “domorodé myšlení”, nevyhnutelně přijatých citátů z bible a drsných slůvek, jimiž častuje “bílé parchanty”. Při srovnání originálu a překladu se bohužel sotva lze vyhnout pocitu, že Knealova angličtina je poněkud plastičtější než český převod, i když překladatelka poctivě dodržuje stylové rozlišení projevů. Vzdor hojnosti vypravěčů – a tudíž různých hledisek – je možná až příliš jasné, na čí straně autor stojí, a text nakonec vyznívá mnohem jednoznačněji, než by románu – jako z principu dialogickému, ba polyfonnímu žánru – slušelo. Těžko však může takové dílo dnes vyznívat jinak. Genocida odlišných etnik, jejich zkulturňování či klasifikace ras podle jejich nadřazenosti a méněcennosti se už stala součástí temných stránek naší historické paměti a Kneale toliko spojuje historii se současným hlediskem. Nutno dodat, že tak činí mistrně. V románovém světě Mathewa Kneala nenajdeme kladnou postavu – kromě již zmiňovaného dobráka kapitána a Pívího, jenž nakonec dochází k tomu, že zabíjení bělochů je to jediné, co si zaslouží. Kneale na druhou stranu až s karikaturní nadsázkou ukazuje na příkladu viktoriánského myšlení, jak snadno – i s dobrým úmyslem – člověk podléhá utkvělým představám, které se mohou zdát zpočátku neškodné, a přece končí nenapravitelnými tragédiemi. Hrůzu a tíhu tématu autor jemně vyvažuje humorem a napětím dobrodružného příběhu. Samolibí šiřitelé idejí jsou nakonec nenápadně ovládáni těmi, jimiž pohrdají jako nižšími tvory. Román po bezmála čtyř stech stranách dospěje ke skvělé pointě… Přes “hříšný” pocit, že by Anglickým pasažérům neuškodilo, kdyby byli přece jen o něco stručnější, i navzdory zbytečnému, až naivnímu epilogu, v němž se nás autor snaží přesvědčit o svých názorech a o “pravdivosti historických informací”, stojí Knealův román za kus čtenářské trpělivosti.


Matthew Kneale: Angličtí pasažéři. Překlad Hana Volejníková. Vydal Jiří Buchal – BB art, Praha 2002, 382 stran, náklad neuveden, cena 199 korun