Doctorow, Edgar Lawrence – Světová výstava

Edgar Lawrence Doctorow – Světová výstava

29.11.1999 – PETR MATOUŠEK (MF)

V poválečné americké próze září dva mágové retrospektivních evokací, kvůli nimž kdysi rigorózní dějepisec Paul Lévy rozpoutal spor o to, zda má beletrista vůbec právo přikrašlovat “historickou realitu” k obrazu svému a k radosti čtenářů. Jistěže má – a svatosvaté. Gore Vidal té možnosti využívá k pikantním exhibicím, leč po umělecké stránce mírně hrubozrnným. Edgar Lawrence Doctorow (1931) není tak konfliktní, zato ovládá schopnost vyšívat svůdně živoucí artefakty, předvádějící minulost v pestrobarevné tapiserii. Tyto stylové kvality – známé díky jeho (a Formanovu) Ragtimu či ze sociálních románů Jezero potáplic anebo Vodárna – se zhustily do hořkosladce načechrané Světové výstavy (1985), jež získala Národní knižní cenu. Stále ovšem nemáme překlad Doctorowovy klíčové Knihy Danielovy o lidské tragédii rodiny “atomových špionů” Rosenbergových.
Prózy tohoto vnuka ruskožidovských běženců nikdy neustrnuly na kostýmních tricích, vždycky nesly kritický plán a poznání, že to, čím míváme ve zvyku naplňovat obraz “minulosti”, je toliko její utkvělá představa. Doctorow ji ovšem nepotřebuje okázale smést se stolu, nýbrž ji zapracovává do textu, neboť všechny iluze, přání i mýlky tehdy koneckonců s lidmi žily. A v tom spočívá jeho výchovná metoda. Přesto Světová výstava vyznívá mezi jeho prózami nejidyličtěji a smutek do ní prosákl jedině proto, že text posloužil také autorově osobní hygieně. Do malůvky Bronxu let třicátých totiž zasunul příběh pozvolné ztráty dětské nevinnosti chlapce Edgara. Nevsadil v něm na jímavou naivitu Saroyanova nebo Aškenázyho typu: mentalitu osmileté postavy vnímá očima vědoucího stárnoucího muže, jenž se rozpomíná na pravidla “starého světa”, kdy vrcholil woodyallenovský “čas rádia” a kdy se lidé ještě těšili z techniky a budoucnosti.

A třebaže to není z hrdého naladění románu znát, Doctorow odříkává za tento ztracený svět kadiš, v němž se hochovi chvilkami lesknou oči, prý od poryvů mrazivého větru. Spisovatelovo zacházení s jazykem, reáliemi a možnými pocity potvrzuje, že třicátá léta poskytla Američanům novou porci mýtů. Doctorowův Bronx se ostatně příliš neliší od Bronxu, jak ho znával a v pamětech vylíčil Joseph Heller: oba byli muckanými benjamínky rodiny, v dozvucích hospodářské krize ochutnávali první hot dogy, v chudé multinacionální komunitě prahli po sexuálním zasvěcení a svorně věřili, že to pravé je teprve čeká. Pro polosirotka Hellera představovala “velká válka” lákavé, byť tragické vytržení z nudy, zatímco Doctorowův ich-hrdina, rodiči uměle udržovaný ve skleníku pohody, se spíš než o Hitlerovo křiklounství zajímal o katastrofu obřího zepelínu Hindenburg, žasl, že svět po východu z kina není takový jako ten na plátně, a vzhlížel k obeliskům lidského ducha na expozici, kterou roku 1939 hostily pozemky ve Flushing Meadow.

Ústředním symbolem poslední předválečné, newyorské Světové výstavy Doctorow naznačuje, že rozebráním jejích pavilonů zaniká i pro Nový svět tradiční řád a že Osvětim a Hirošima se už za rohem chystají ptát se, proč vůbec píšeme poezii a jak můžeme v klidu obědvat. Vedle dětské čistoty oslavuje tedy jeho zdobný román zároveň věčný zápas s marnivým jarmarkem světa o hodnoty, jež v tom pinožení stojí za to hájit. Z tohoto úhlu pohledu sice nejde o bůhvíjak objevný záměr, nicméně knih, které ho rozvinuly takovým ohňostrojem nápadů, zase tolik není.


Edgar Lawrence Doctorow: Světová výstava. Přeložila Libuše Hasenöhrlová-Burianová. Argo, Praha 1999, 259 stran, 2500 výtisků, cena 198 korun.