Doctorow, Edgar Lawrence – Boží obec

 

Edgar Lawrence Doctorow – Boží obec

21.09.2001 – HANA ULMANOVÁ (MF Dnes)

Letos sedmdesátiletý Newyorčan E. L. Doctorow patří ve Spojených státech k hrstce vážených prozaiků, kteří navazují na tradici historického románu. A třebaže jeho reputace coby spisovatele nikdy nedosáhla věhlasu kupříkladu Saula Bellowa či Johna Updikea, mnoho teoretiků tvrdí, že jedině Doctorow dokáže v současném americkém románu postmoderně reflektovat dějiny. Příležitost zamyslet se nad Doctorowovým uměním nám dává překlad jeho nejnovějšího románu Boží obec, jejž v překladu Jindřicha Manďáka vydal pražský Volvox Globator.

V čem autorova postmodernost spočívá? Nejspíš v tom, že Doctorow si je velmi dobře vědom, že historický román už dávno nepředstavuje minulost jako takovou, nýbrž pouze naše představy a stereotypy, jež se jí velmi zprostředkovaně týkají. Kvůli časovému odstupu se nemůžeme seznámit se skutečnými událostmi, nýbrž pouze s jejich – často protichůdnými – interpretacemi. Jakákoli myšlenka o neměnnosti historického faktu je zavádějící. Veškerá hodnocení osobností, jevy i pojem pokrok jsou relativní: jsou dány úhlem pohledu neboli – abychom použili náležitého postmoderního termínu – postavením vnímajícího subjektu.

Starý dobrý Ragtime

Doctorowa nepřitahuje detailní studium dobových materiálů. Na rozdíl od kolegy Gora Vidala, jenž svého soka ostatně na letošním pražském festivalu spisovatelů nejednou kritizoval, nepodniká historické výzkumy a nesoustředí se na reálné vůdčí individuality, jako je Abraham Lincoln či Thomas Jefferson. Doctorow se spíše spoléhá na fabulační fantazii a účinnou stylizaci, jež mu dovolují zachytit to, co on sám považuje pro danou éru za symptomatické. Podobně jako Vidal se pokouší postupně komponovat volný románový “seriál” z amerických dějin, Doctorowa však zajímá především 20. století, přičemž věří, že moderní dějiny nabízejí ohromné poučení do budoucna. Jak trefně poznamenala americká kritička Barbara Foleyová, je Coalhouse Walker, protagonista románu Ragtime, zasazeného do dvacátých let dvacátého století, vlastně prototypem příslušníků hnutí Černých panterů let šedesátých. Ragtime zůstává patrně nejreprezentativnějším Doctorowovým dílem. Realitu nepředkládá přímo, nýbrž zapojuje do jejího obrazu fantazii způsobem, jenž byl do roku 1975, kdy kniha v originále vyšla, v historické próze nevídaný. Nejenže se zde mísí postavy historické (prezident Teddy Roosevelt či eskamotér Harry Houdini) s hrdiny fiktivními (Otec nebo Matka, velká písmena zdůrazňují označení role), ale celý příběh je nevídaně “decentralizovaný”. Paralelně sledujeme osudy tří rodin, “lepší” anglosaské, imigrantské židovské a černošské. Jde o alegorii společenské demografie městské Ameriky. Struktura samostatných vyprávění a několika úhlů pohledu na stejné místo a dobu podkopává učebnicové chápání “nového kontinentu”, aniž by autor rezignoval na rozměr politický. V kontrastu k masovým stávkám před první světovou válkou jsou vyzdvihovány technologické vynálezy a vzestup Hollywoodu, a navíc se zdá, že právě neprivilegované vrstvy dokážou vytvořit nové estetické formy – Židé film, černoši hudbu. Princip včlenění dobově charakteristických uměleckých prvků Doctorow dovedl k dokonalosti tím, že muzika a stříbrné plátno sehrávají důležitou roli ve formě románu. Jak v doslovu k českému vydání z roku 1982 prohlásil Miroslav Jindra, “staccatový rytmus jeho krátkých vět jako by se pokoušel verbálně zachytit hudební reflex doby” a “kompozice díla na mnohých místech prozrazuje vazby ještě k jinému médiu…, totiž k němému filmu”, přičemž uvádí Ejzenštejnovy filmové montáže.

Jazyk to poví

Za zmínku stojí i další Doctorowovy romány. Už prvotina z roku 1960, antiwestern Vítejte do Zlých Časů, byla zfilmována, hlavní úlohy se zhostil Henry Fonda. (Blíže připomínat adaptaci Ragtimu v režii Miloše Formana tu snad ani není nutné.) Následovala řada děl, v nichž Doctorow za protagonistu, ale i vypravěče chytře zvolil dítě či adolescenta, aby byly spatřeny věci, které dospělí přestali vnímat nebo je mnohdy vidí a interpretují jinak. Taková optika vede k odlišnému výkladu reality, což platí o Jezeru potáplic, Billym Bathgateovi i Světové výstavě; všechna ta díla vyšla i česky. Hlavním hrdinům odpovídá vyprávěcí strategie: Billy Bathgate coby nezvladatelný výrostek ze sebe jakoby bez dechu chrlí věty; v Jezeru potáplic je prostřednictvím Joea, vykořeněného ekonomického migranta, zachycena vřava třicátých let větami, které často postrádají gramatickou kostru a mnohdy i slovesa, což má vyjadřovat fakt, že se hroutily zaběhané společenské normy. Obdobnou techniku, kde sama struktura stylu zachycuje myšlenkový růst protagonisty, lze vysledovat i ve Světové výstavě. Zde navíc zřetelně vystupuje paralela mezi vývojem chlapce a vývojem Spojených států; titulní Světová výstava je jak zdrojem nesmírného očekávání a vzrušení pro malého Edgara, tak kolektivním symbolem naděje v lepší budoucnost, již tehdy sdílely americké masy.

Bůh se v tom vyznej

V Boží obci se však E. L. Doctorow – a nyní se tedy konečně dostáváme k novince – dotkl určité meze. Jak si povzdychl jeden americký kritik, romanopisec jakoby zapomněl, že dokonce i recenzent je také jenom čtenář. Doctorow text roztříštil, zatížil filozofickými úvahami a děj založil na rádoby mystické detektivní zápletce týkající se záhadně zmizelého kříže z episkopálního kostela a jeho “zjevení” na střeše synagogy. Zatímco úvodní scéna je meditací o “velkém třesku” a povaze a vlastnostech vesmíru, v úryvcích následují vzpomínky člověka, který zažil holocaust, dialogy na téma Bůh a bizarní “prózopoetické” útvary, jež přibližují první a druhou světovou válku a válečný konflikt ve Vietnamu. A jako by toho nebylo dost, na různých místech nacházíme vložené texty údajně populárních písní, zmínky o velikánech 20. století, jako je Albert Einstein či Ludwig Wittgenstein. Evangelický kněz Thomas Pemberton, který má ztělesňovat pochyby současného západního člověka a jeho touhu věřit, v té vřavě stylů a dějů není schopen coby hlavní postava držet pohromadě, integrita figury je tříštěna onou mnohostí hlasů. Z chaosu Boží obce přesto lze vytušit a snad i formulovat autorovo nahlédnutí dějin. Holocaust převrátil naruby dosavadní pojetí historie coby smysluplného směřování kupředu a judaismu coby učení zasadil nesmírnou ránu. New York se ve 20. století stal světovou metropolí číslo 1, a třebaže je celá Amerika svou tradicí zemí hluboce náboženskou, současným religiózním komplexem jsou – či vlastně byly – mrakodrapy finančního centra na Manhattanu. Pocit odcizení u moderních bytostí pořád sílí a každý z nás se občas cítí být jako, slovy z Boží obce, “vyhnanec ze sebe samého”. Mučivým dilematem zůstává nepotrestání nacistických pohlavárů a jiných zločinců (v knize jde o bývalého velitele guatemalské eskadry smrti) a chování zvířat a lidí se často navzájem sobě velmi podobají. Celá skrumáž těchto i četných jiných motivů a vyprávěcích rovin však nedosahuje celistvé umělecké vize; nemáme při četbě dojem, že je tu cosi nevídaného a neznámého. Nicméně v V USA autorova vynikající pověst umožnila, že Boží obec vyšla i coby šestihodinová audionahrávka. Nakonec poznámku k překladu. Česká verze není dostatečně hladká a zároveň pestrá – filozofující pasáže působí kostrbatě, “šlágry” vůbec nevyznívají jako písňové texty a ony polozáhadné “prózopoetické” partie nenabývají opravdu specifického tvaru.


Edgar Lawrence Doctorow: Boží obec. Originál: City of God. Přeložil Jindřich Manďák. 244 stran. Volvox Globator 2001.